Boží děti

Na jedné vysoké palmě rostl kokosový ořech. Měl nádherný výhled, radoval se z něho, a byl šťastný, že je kokosem. Až jednoho dne šel kolem pocestný, podíval se nahoru a řekl: „Nenávidím kokosy. Palmy jsou vysoké, nemohou dávat žádný stín. Kokosy nevoní, nemají květy, vůbec nejsou hezké. Nenávidím kokosy.“ Když to kokos uslyšel, začal se cítit špatně. Řekl si: „Jsem ošklivý, k ničemu se nehodím, nejsem dobrý.“ A tak postupem času kolem sebe začal vytvářet tvrdou slupku. Nechtěl, aby se ho někdo dotýkal, aby ho někdo hladil.

Jednoho dne přišla bouře a náš kokos spadl na zem. Byl zraněn a sám. Znovu šel kolem pocestný, tentokrát to byl ale malý chlapec. Sehnul se a vzal kokos do svých rukou. „To mám štěstí,“ řekl si. „Našel jsem kokos, a jak je čerstvý! Určitě bude mít výbornou šťávu!“ A chlapec začal kokos rozbíjet kamenem. To působilo kokosu velkou bolest. Kokos naříkal bolestí, až nakonec začala vytékat sladká šťáva. Chlapec začal pít šťávu a nakonec kokos rozbil a objevil neporušenou bělobu. V té chvíli si kokos uvědomil, jak je důležitý a jak je nádherný. Potom už jenom chlapci řekl: „Jsem tvůj, ty jsi někdo, komu důvěřuji.“

Někdy se to stává i lidem, že se chovají jako kokosový ořech. Uzavírají se do sebe, možná také proto, že o sobě slyšeli tolik zlých a špatných slov. A jde jenom o to, aby člověk v sobě objevil krásu, kterou do něho vložil Bůh. Krása se dokonce skrývá i ve zločinci. Tito lidé jenom potřebují někoho, kdo v ně začne věřit, kdo z nich vytáhne tu krásnou jiskřičku. A když člověk v sobě začne objevovat tuto krásu, je na správné cestě. Ježíš se nedívá na náš vzhled, na pozici ve společnosti, na to jestli jsem chudý nebo bohatý. My jsme Boží děti a v tom spočívá naše krása.

O této kráse vypráví jiné podobenství. Na ulici velkoměsta každý den stával žebrák. V ruce měl špinavou misku, do které mu lidé dávali milodary. Trochu rýže nebo drobný peníz. Jednou tento žebrák vstoupil do obchodu, aby si zase něco vyprosil. Obchodníka zaujala žebrákova miska. Vzal ji do ruky a začal ji čistit. Potom vykřikl: „Vždyť vy jste boháč!“ Chudák se zmohl jenom na slova: „Nedělejte si ze mě legraci!“ „Já si nedělám legraci. Vy jste boháč, vaše miska je totiž z pravého zlata.“ Žebrák byl boháčem celá léta a vůbec o tom nevěděl. Když žebrák předal svoji špinavou misku obchodníkovi, zachránilo mu to život. Naší snahou je, svěřit misku našeho života Ježíši. On ji chce očistit. Chce mi odpustit. My nejsme špinavá, ale zlatá miska. Jsme chrámem Ducha svatého, jsme Boží milované děti. On nám dává své dary. On chce, abych znovu objevil svoji důstojnost.

Aby to s námi nebylo jako s tou kvočnou, která seděla na vajíčkách, mezi kterými se nějakým způsobem objevilo i orlí vejce. A tak kvočna vyseděla i malého orlíka. Problém byl v tom, že on nevěděl, že je orlem. A tak žil jako kuře. Nikdy se nesnažil vysoko létat. Neustále poskakoval jako kuře. Jednou viděl na obloze orla královského. Obdivoval jeho let a silná křídla. Ale žil dál jako kuře. Bůh nás ale nestvořil k tomu, abychom žili jako kuřata, ale jako orlové. My nemáme důstojnost kuřat, ale orlů. Ježíš z nás chce vytvořit své královské dílo, zlatou misku, chutný kokos. To ale není díky naším zásluhám. Když ale Ježíš bude můj Pán, potom budeme žít čím dál tím víc jako orlové a miska našeho života bude čím dál tím krásnější. Jinak budeme žít jako otroci.

Ať nám v tom pomáhá i tento advent. Ať si čím dál tím víc uvědomujeme, kdo jsme – že jsme Boží děti, kterým Bůh důvěřuje. Že touží po tom, abychom mu patřili, aby na našich životech bylo vidět, jak je Bůh dobrý. Ať i v této době adventní dovolíme Bohu, aby se nás ujal a očišťoval misku našeho života. A nedívejme se v první řadě na svoji špínu, ale na Boží milosrdenství! (E. V.)

Comments are closed.