Hříšníci

Známý psychiatr Karl Menninger říká, že věznice a ústavy pro duševně nemocné jsou plné především proto, že moderní člověk nedokáže poznat svůj hřích. Tento psychiatr rozděluje hříšníky do tří velkých skupin a každého člověka je možné do některé z těchto kategorií zařadit.

1/ Hříšníci vězni: první postoj je postojem člověka, který si myslí, že už je pozdě, aby něco ve svém životě změnil. On ví, že je vinen, že je hříšník, ale je přesvědčený, že se nedokáže změnit. On ví, že nezvládá svůj hněv, on ví, že nadává, on ví, že má problém s alkoholem, ale myslí si, že s tím už nemůže dělat vůbec nic. To je postoj hříšníka vězně. Vězeň ví, že se provinil, že je zločincem, ale myslí si: „Já už to nemohu změnit, už je pozdě. Je to můj osud, toto je moje životní cesta, po které musím kráčet. Jsem zločinec a jako zločinec i zemřu.“ A proto se ani nepokouší o změnu, už nevěří tomu, že by se změnit mohl.
Setkávám se s mnoha křesťany, kteří prožívají tento postoj vězně. Říkají např.: jsem nervózní, vím, že to není dobré, ale to je moje povaha. Nedokážu s tím nic udělat. Jsem plný agresivity, ale nemohu si pomoci, protože to je součást mé povahy. Jsem hněvivý, ale nedokážu se změnit. Jsem alkoholik, ale já takový budu i nadále.
A tak žijeme se svými hříchy. Jestli je ale v nás tento postoj – postoj vězně – blokujeme Ježíšovo působení. Pán je milosrdný, ale tímto postojem vězně blokujeme Boží působení v nás.

2/ Duševně nemocní hříšníci: to je postoj člověka, který neví, že je nemocný. Má pocit, že všechno, co dělá, je v pořádku. Nemá pocit viny a je přesvědčený, že je na správné cestě. Tomuto duševně nemocnému člověku všichni říkají, že je nemocný, on tomu ale nevěří. Každý ví, že on potřebuje léčení, ale on si myslí, že léčení potřebují ti druzí. On jediný neví, že je nemocný. Tak to někdy skutečně bývá u duševně nemocných – všichni vidí jeho problém, jenom on to nevidí. Podobně tomu někdy může být i se hříchem. Heslem takového člověka je: „To není moje vina. Já za to nemůžu. Za to můžou ti druzí.“ „Ano, já se hněvám, ale za to může moje žena.“ „Ano, já mám problémy s alkoholem, ale víte, kdo za to může? Za to může naše společnost.“ Ten člověk nikdy nepřebere odpovědnost za svůj hřích. Když ale nepřebere odpovědnost za svůj hřích, nemůže být uzdravený. Tedy je třeba, abychom převzali plnou odpovědnost za své hříchy. Představme si ženu, která přichází ke zpovědi, vyznává své hříchy a nakonec řekne, že veškerou vinu za tyto hříchy nese její muž. Ona tedy není hříšná, ale hříšný je manžel. Vlastně ani nechápu, proč tito lidé chodí ke zpovědi, ale stává se to. Občas mám také pocit, že ke zpovědi přichází samí nevinní lidé.

3/ Zdraví hříšníci: to jsou lidé, kteří se na sebe podívají, vidí svůj stav a pustí se do procesu uzdravování. Ten člověk ví, že je hříšný, ale je přesvědčený, že s Boží pomocí se může zbavit svých hříchů. To je tedy zdravý hříšník – ví, že zhřešil a chce být uzdraven. Ty dvě předchozí skupiny, to byli nemocní hříšníci. Abychom byli uzdraveni, musíme se ale dotknout svých ran, i když to bude bolet (podle E. V.).

Comments are closed.