Kněžka

Když se mluví o mužské spiritualitě, tak se mluví o mužských archetypech. Jsou to praobrazy, které jdou celými dějinami. Muž jako král, jako čaroděj, jako mudrc atd. Když se mluví o ženách, také se mluví o ženských archetypech. Ženské archetypy jsou třeba královna, matka, bojovnice, kněžka apod. a právě u toho posledního obrazu – ženy jako kněžky dnes zůstaneme. Je to něco, na co nejsme příliš zvyklí. Jde samozřejmě o to, abychom dobře porozuměli tomuto obrazu. V souvislosti s dnešním Dnem matek se budeme tedy věnovat duchovnímu rozměru ženy.

Téměř ve všech starověkých náboženstvích ženy zastávaly úlohu kněze. Ať už to bylo ve starém Řecku, kde byl kult Artemidy, v Římě zase hlídaly kněžky v chrámech posvátný oheň a samozřejmě hrály velkou úlohu při rituálech, jako byly rituály spojené s narozením nebo smrtí člověka. U starých Germánů se zase kněžky staraly o úrodu a věštily.
Nic takového neexistovalo u starých Židů, kde kult byl mužskou záležitostí, ale v Novém zákoně vidíme ženy, které se podílejí na životě církve. Můžeme si připomenout např. Lýdii, o které čteme ve Skutcích apoštolských. Lýdie byla bohatá žena, která obchodovala s látkami a svými dary podporovala svatého Pavla. Nechala se pokřtít s celým svým domem a její dům se později stal misionářskou základnou pro Pavla. O Lýdii toho moc nevíme. Je ale jasné, že sehrála roli, tak jako mnohé ženy. Dávala k dispozici svůj dům, modlila se, pomáhala chudým a starala se o misionáře. Lýdie a tyto ženy měly kněžské srdce, měly kněžské charisma. Nebyly kněžkami, tak jako tomu bylo u Řeků nebo Římanů, nebyly kněžkami ve svátostném slova smyslu. Kněžství těchto žen se nevztahuje na úřad nebo funkci. Jde o vnitřní vlastnost ženy.
Kněžka v tomto slova smyslu chrání posvátný oheň v rodině i ve světě. Oheň je symbolem tepla a lásky. Myslí se tím především oheň Boží lásky. Kněžka má velký smysl a cit pro svatost. Ona tedy představuje především duchovní rozměr, spojuje nebe se zemí. Fyzické gesto, které vyjadřuje život ženy – kněžky, vypadá takto: oběma nohama stojí pevně na zemi a zároveň má svoje ruce vztažené k nebi. Ve svých starostech, těžkostech a trápeních hledá něco, co směřuje k nebi, k něčemu vyššímu. Žena kněžka se otvírá síle, která přichází shůry. Ví, že všechno nedokáže vyřešit sama, a proto doufá ve vyšší moc. Kněžka tak žije z vnitřní síly, kterou chce dávat druhým. Chce utěšovat, pomáhat a vyzařuje milosrdenství. V lidech vidí víc, než je pouze zevnějšek. Dokáže vycítit u druhých vnitřní problémy. Nikoho nesoudí, ale v každém vidí dobro v jeho srdci. Protože čerpá sílu od Boha, i napříč těžkostem dokáže jít dál svým životem.

Kdysi měly kněžky i úlohu terapeutky. Vykonávaly rituály uzdravení. Pomáhaly při rituálech očišťování. Žena kněžka má tedy smysl pro zranění v životě člověka a pomáhá mu k uzdravení. Kněžka k tomu používá především duchovní rozměr.

Dříve byly kněžky také symbolem plodnosti, protože ta je důležitá pro každou ženu. Dnes u ženy kněžky jde ale především o plodnost duchovní. Žena podporuje kreativitu a život.

Když žena naopak neprožívá svoji kněžskou stránku, hledá naplnění ve vnějších věcech. Smyslem života pro tuto ženu se potom stane například uvažování o tom, kde se bude trávit letošní dovolená, kdy a kam půjde nakupovat a ve které restauraci se může nejlépe najíst. Může se ale stát i druhý opak, a sice že žena – kněžka ztratí půdu pod nohama a stane se z ní svatoušek, který nebude vidět svůj vlastní stín, tedy své vlastní slabosti a hříchy.
Proto je tak důležité, aby každá žena – ať už je to matka nebo ne, měla v sobě duchovní rozměr. Rozměr ženy – kněžky. A zatímco ve mši svaté kněz proměňuje chléb a víno, žena – kněžka proměňuje všední den v něco důležitého a krásného, aby se všechno stalo obrazem Boží přítomnosti. (A. G.)

Comments are closed.