O hněvu

Když je řeč o hněvu, tak se na hněv díváme jako na něco nepatřičného, jako na něco negativního a čemu se máme vyhýbat. Hněv je ale součástí našich emocí a je tedy součástí nás samotných. Proto se učíme a budeme učit hněv zvládat a dobře s ním zacházet. Několik příběhů ze života: Mladý muž, velice vzdělaný, se neustále hněvá na své spolupracovníky. S tímto hněvem se není schopen vyrovnat a musí být hospitalizován. Mladá žena, která se nedokázala vyrovnat se smrtí svého manžela, si nedokáže připustit, že se vlastně hněvá na Boha. Masový vrah ze San Diega, který postřílel 22 lidí, byl strašně nahněvaný. Manželství dvou mladých lidí se rozpadá, protože oni se na sebe hodně zlobí a jsou plní nenávisti. 12letá dívka, která má bolesti hlavy, žaludeční problémy, protože se hněvá na matku, ale maminka nemá o ničem ani tušení. Jiný mladý muž má bolesti na hrudi, protože se hněvá na šéfa a neví, co s tím má dělat…
Vidíme, že hněv je součástí života a že je důležité hněvem se zabývat. Ptát se sám sebe: Proč se hněvám? Na koho se hněvám? Zjistit, jestli jde o hněv logický nebo nelogický, rozumný nebo nerozumný a potom ho projevit správným způsobem, ve správný čas a na správném místě. Člověk musí za svůj hněv převzít odpovědnost.

Bible poměrně často píše o Božím hněvu. Je možné, aby se Bůh hněval? Samozřejmě! Bůh se hněval na Izraelity, když nedodržovali jeho zákony. Hněval se na boháče, kteří utlačovali chudáky. V Novém zákoně čteme o Ježíši, který se hněvá. V dnešním evangeliu se Ježíš pořádně rozzlobil, řekl bych, tak jako nikdy. Slova „Jdi mi z očí, satane,“ jsou slova ostrá, a jsou to slova rozzlobeného Ježíše. Ježíš měl také emoce a také se hněval.

Na hněv člověk může reagovat dvojím špatným způsobem. Buďto člověk drží hněv v sobě anebo je hněv nadměrný. Když je hněv nadměrný, tak člověk křičí, nadává, zrudne, koulí očima, zuří a druzí o něm řeknou: „Co je ti? Zbláznil ses?“ To je reakce, která není adekvátní.
Představme si ale třeba rodinu Vopršálkovu, která jde po ulici. A teď si všichni nadávají. Sousedi je pozorují a říkají: „No jo, Vopršálkovi si zase vjeli do vlasů.“ Ano, oni neovládají svůj hněv. Ale co když jsou Vopršálkovi na tom lépe než jejich sousedi, kteří se navenek nehádají, ale všechno to drží v sobě a kdoví, s jakými následky! Možná že Vopršálkovi jsou takto k sobě poctivější než jejich sousedi. Jen tak pro zajímavost většina manželství neumírá kvůli násilí, ale kvůli mlčení. Mlčení není nic jiného, než potlačený hněv.

Druhá špatná reakce je hněv potlačený. Člověk, který potlačuje hněv, není poctivý. Není poctivý ani k sobě, ani ke druhým. On skřípe zubama, ale druhým řekne: „Já se nehněvám, to je všechno v pořádku.“ Když člověk potlačuje hněv, tak se mu potom stává, že jednou za čas vybuchne a všichni se diví, protože je to kvůli úplné hlouposti a reakce je potom naprosto nepřiměřená. Např. když dítě přijde domů pozdě nebo přinese špatnou známku. Místo toho, aby mu rodič řekl, že ho to zlobí a že ho to hněvá, tak dojde k výbuchu.
Když ale člověk hněv potlačí, tak se objeví v jiné formě. Často jako psychický nebo fyzický problém. Lidé pak často hovoří o bolesti na hrudi, o bolesti hlavy, žaludečních vředech apod. Skutečným problémem ale může být potlačený hněv. Stejně tak deprese často není nic jiného než hněv obrácený dovnitř. Projevy potlačeného hněvu se mohou objevit i v duchovní oblasti – člověk se cítí vyprahlý, duchovně na dně, zdá se mu, že Bůh je vzdálený.

Zacházet s hněvem je tedy velké umění. Děti se budou hněvat tak, jak se budou hněvat jejich rodiče. Někomu pomůže, že svůj hněv vykřičí – třeba v autě nebo na zahradě. Jinému pomůže, že se z toho vyspí a pak se na to rozumně podívá. A ideál, ke kterému směřujeme je, abychom se hněvali na správném místě, ve správný čas a správným způsobem. (podle Padovaniho)

Comments are closed.