O hněvu

Jednou za knězem přišla žena s velkým vnitřním zraněním. Byla to dobrá a zbožná žena, dokonce vedla jednu modlitební skupinu. Ale měla jednu slabost: velmi rychle se dokázala rozzlobit na svého sedmiletého syna a přitom nevěděla proč. Nedokázala si to vysvětlit. Jednoho dne, když byl chlapec neposlušný, tak to nevydržela, vzala popelník a ten po něm hodila. Chlapec začal krvácet. Po této příhodě přišla žena za knězem se slzami v očích. Ptala se: „Proč se mi to stává? Co se to se mnou děje?“ Kněz jí nejdříve vysvětlil, že její reakce byla neúměrná, že její skutek vůbec neodpovídal tomu, co provedl její chlapec. Žena chápala, že si na svého chlapce vylévá svůj hněv, ale nevěděla proč. Kněz se tedy začal té ženy vyptávat, jestli si nevzpomíná na nějaký velký hněv ze svého dětství. A ta žena řekla, že se velmi hněvala a dodnes hněvá na svoji matku. A kořen problému byl na světě!

Tato žena pocházela z početné rodiny, a když byla malá, tak maminka ji posílala spát ke své mamince, tedy k babičce. Bylo to proto, aby babička nebyla tak sama a aby jí také někdo pomáhal. Děvčátko tak mělo pocit, že maminka ji odmítá a v jejím srdci se začal hromadit hněv. Zdálo se jí, že maminka ji nemá ráda a doma se začala cítit jako cizinec. Holčička měla pocit, že se jí maminka vlastně chce zbavit. To nebyla pravda, byl to pouze pocit, ale zde byl kořen tohoto hněvu. Později nikdy nedostala odvahu promluvit si se svou matkou o této věci. Žena s tím žila mnoho let. Ale potřebovala se zbavit tohoto hněvu a dělala to tak, že ho přenášela na svého syna.

Kořen problému byl tedy nalezen a teď byl čas pro modlitbu za tuto věc. Ta žena se ale ptala Boha, co má ještě udělat. A během modlitby cítila, že je potřeba, aby šla za svou maminkou a všechno jí to řekla. Zašla tedy za maminkou, která samozřejmě o této věci neměla ani tušení. Došlo ke vzájemnému odpuštění a zdálo se, že je všechno v pořádku. Ale stalo se něco zvláštního. Několik dní po této události chlapec onemocněl. Žena byla na Boha dost rozzlobená, nechápal, proč to Bůh dopustil, když se všechno dalo do pořádku. Brzy ale pochopila, proč se to stalo. Sedm let přenášela svůj hněv na svého syna, zraňovala ho a ubližovala mu. Chlapci chyběla mateřská láska. Proto Bůh dopustil tuto nemoc, aby maminka dala svému synovi to, co mu po dlouhou dobu nedávala. Dlužila mu hodně lásky a nemoc syna byla výbornou příležitostí k tomu, aby mu tuto lásku dala. Několik dní s ním musela zůstat doma a tak byl jejich vztah uzdraven. Došlo k uzdravení matky i syna. Nebyla to jednoduchá cesta, ale vyplatila se. Jenom je třeba ptát se a naslouchat Bohu. Nejenom: „Bože, dej!“ ale také: „Bože, co mám dělat?“ A Bůh nám určitě napoví! (podle E. V.)

Comments are closed.