O utrpení

Šéfkuchař jedné restaurace měl dospívající dceru, která byla stále v depresi. Neustále si stěžovala, jak je nešťastná, jaké těžké a zlé věci ji potkaly a pořád dokola. Jednoho dne se tatínek rozhodl, že ji něčemu naučí. Vzal ji do své kuchyně, vzal tři hrnce a postavil je na sporák. Do každého z nich nalil vodu a nechal vodu vařit. Tatínek se potom zeptal dcery: „Co vidíš?“ „No, co bych viděla, vidím tři hrnce s vodou, která bude brzy vřít.“ „Dobře, povídá tatínek – a teď se podívej, co udělám.“

Tatínek vzal několik mrkví a vložil je do prvního hrnce. Do druhého vložil vajíčko a do třetího několik kávových zrn. Nechal všechno povařit, pak vzal tři talíře a na první položil povařené mrkve, na druhý vajíčko a na třetí povařená kávová zrna.

Tatínek potom začal vysvětlovat: „Než jsem vložil ho hrnce mrkev, byla syrová, pevná a tvrdá, ale ve vodě změkla. Vajíčko bylo nejdříve velmi křehké, ale ve vodě se zpevnilo varem. Kávová zrna se nezměnila, co se týká tvrdosti, navíc obarvila voda a dodala jí i vůni.“ A tatínek se potom zeptal: „A kdo jsi ty? Mrkev, vajíčko nebo kávové zrnko?“

Odpověď totiž ukáže, jak jsem na tom ve vztahu k utrpení.

Jsou lidé, kteří nedokážou čelit utrpení. Cítí se zcela zničení, zoufalí, deprimovaní, často říkají Bohu, že je opustil, a že na ně zapomněl. Jsou jako mrkev. Dokud jsou zdraví a nic je netrápí, tak si myslí, že jsou těmi nejsilnějšími lidmi na světě. Když ale něco nejde, jak by chtěli, tak onemocní nebo se dostanou do psychických problémů. Někdy jim stačí, aby jim někdo řekl jenom nějaké zraňující slovíčko, a rozpadnou se jako mrkev. To je tedy první skupiny – lidé, kteří si zoufají, hroutí se, neumí čelit utrpení tím správným způsobem.

Do druhé skupiny patří ti, které charakterizuje vajíčko. V utrpení tito lidé zpevní a zesílí. Možná jste také znali ty, o kterých jste si říkali, jak jsou slabí, křehcí, nedokázali jste si představit, že by dokázali čelit nějakému většímu utrpení. Když ale přišli těžkosti, tito lidé se stali pevnějšími a silnějšími. Nenechali se zlomit utrpením, dokonce jsou nyní silnější a pevnější, než předtím.

A je zde ještě třetí skupina – to jsou kávová zrna. Když chodím po nemocných, tak si po rozhovoru s nimi často kladu otázku, kdo z nás je vlastně nemocný. Jestli on nebo já. Protože jsem přišel navštívit a povzbudit nemocného člověka, ale místo toho on povzbudil mě a dodal mi sílu. To je kávové zrno – člověk, který utrpením vydává příjemnou vůni, obarví vodu, tedy své okolí. To jsou ti, kdo v utrpení dokážou evangelizovat, povzbuzovat a dodávat sílu. Nemá v sobě negativitu a evangelizuje své okolí.

Otázka je tedy zřejmá – kdo jsem já, nebo k čemu mám nejblíže, když prožívám utrpení nebo nějaké jiné těžké věci? Jsem spíš ta mrkev, nebo vajíčko, nebo kávové zrno?

(podle E. Velly)

Comments are closed.