O zlaté rybce

„To je hrozné, že musíme bydlet v této staré chatrči. Je tu smrad a nevlídno. Mohl sis přát hezký domek. Běž ještě jednou k moři, zavolej tu rybu a řekni, že chceš domeček!“ „Proč bych se tam měl zase vracet?“ řekl muž. „Hele,“ odpověděla žena, „chytils ji a zase pustil, určitě pro tebe něco udělá. Hned tam běž!“ Muži se nechtělo, když ale žena neustále naléhala, tak nakonec šel. „Ilsebill, moje žena, nechce nikdy, co chci já a pořád si něco vymýšlí,“ opakuje si cestou rybář z pohádky O rybáři a jeho ženě, kterou také známe jako pohádku O zlaté rybce. Rybářova žena nemá nikdy dost a je neustále nespokojená. Její muž vždy udělá, co může, překoná svůj odpor a udělá všechno, co po něm žena chce. Přání ženy se neustále stupňují, až nakonec přijde spravedlivý trest – žena přijde o všechno, co dostala.
Když jsem znovu pročítal tuto pohádku, tak se mi vybavily mnohé manželské páry, které znám. Na jedné straně věčně nespokojená žena, a na straně druhé svolný muž. To je tak typické manželské schéma. Nespokojená žena a svolný muž. Proč je ale tolik žen v partnerském vztahu nespokojených? Nedávno se dělal výzkum, který došel k závěru, že manželky bývají častěji depresivní než neprovdané ženy. Člověk by ale předpokládal, že horší náladu budou mít neprovdané, osamělé ženy. Vědci ale zjistili, že platí pravý opak.
Když se budeme ptát mužů, mnozí skutečně řeknou: „Moje žena je nespokojená, ona by toho ode mě chtěla víc.“ Odkud se to bere? Jsou ženy od přírody nespokojené, nebo je to ještě trochu jinak?
Myslím, že naše pohádka nám může v mnohém napovědět. Když rybář chytí rybku, jeho žena dostane nápad. Ilsebill rozvíjí svoji fantazii. Naopak rybář tuto fantazii nesdílí. Už si přivykl na vzorec, ve kterém léta žil a už si nedokáže představit, že by najednou měl žít jinak. Žena má fantazii, muž je méně pružný. To je jedna z příčin nespokojených žen. Žena má smysl pro fantazii, muž je spokojený s tím, co má.
Dalším zajímavým rysem pohádky je, že muž pociťuje odpor vůči přáním své ženy. Také proto, že se nedokázal vcítit do své ženy. Kdyby třeba řekl: „Tak ty se doma opravdu cítíš špatně? To jsem ale vůbec nevěděl.“ Nic takového. To také znají mnohé ženy. Vypráví svým mužům o tom, jaké mají pocity a potřeby a muž toto sdělení odstřelí věcnými argumenty nebo je zlehčí. Přesto ale znovu chodí k moři a přednáší rybě její přání. Proč ale žena nešla sama k moři? Proto, že by musela vyjít ze svého malého světa a opustit svůj dům. Je zde pach a špína, ale zároveň teplo a bezpečí. Zdá se, že se také trochu bojí a že jí chybí sebevědomí. Proto zůstane raději doma a muž má zařídit, aby ona byla spokojená. Tato žena potřebuje především, aby se víc postavila na vlastní nohy.
I když nakonec rybář znovu vyjde vstříc své ženě, ona se v hloubi duše stále cítí nespokojená a chce víc. Místo domu chce zámek, pak se chce stát královnou. Ona se pořád cítí prázdná a nenaplněná.
A zde se dostáváme k jádru pohádky. O přání zde vlastně vůbec nejde. Ona mu totiž ve skutečnosti vyčítá, že pro něho není tím nejdůležitějším. Ona si nepřeje nic jiného, aby on ji vzal vážně, aby se setkaly jejich pohledy i srdce. Potom by Ilsebill nemusela mít ani žádný zámek. V případě těchto lidí se tedy vůbec nejedná o nedostatek peněz, věcí nebo majetku, ale o nedostatek vztahu. Za všemi těmi přáními rybářovy ženy není tedy nic jiného, než touha po hlubším a krásnějším vztahu. Toto je ten hlavní důvod, proč jsou mnohé ženy nespokojené. Rybář měl nepochybně dobrou vůli, chtěl ženě vyhovět, ale vyhovět ještě neznamená pochopit.
A nakonec, co bychom mohli oběma poradit? Ilsebill, aby se víc postavila na vlastní nohy. Rybáři, aby dokázal víc vnímat pocity své ženy. A oběma: aby hledali rozumný kompromis a pokusili se k sobě víc přiblížit.

Comments are closed.