Pasti

Kdybych přinesl past na myši a zeptal se vás, co to je, tak byste řekli, že to je past na myši. Jak to víte? Víte to proto, že nejste myš. Myš to neví. Myš, když uvidí past na myši, tak si řekne: „Výborně, někdo mi nachystal dobré jídlo.“

V Bibli se ale dokonce píše o pastech na člověka. Je to ďábel, který chystá na člověka všelijaké pasti a chce ho chytit. V žalmu 91 se píše o ptáčníkovi, který chytá ptáčky. Tím ptáčníkem je ďábel a ptáčkem je člověk. Proč se o ďáblovi nemluví například jako o někom, kdo chytá myši? Protože pták je symbolem svobody. Letí nahoru, dolů, kam chce…Bůh chce, abychom byli svobodní a volní. Ale pokud je pták chycen, jeho svoboda je pryč. Naštěstí žalm také říká, že Bůh nás vysvobodí z ptáčníkovy léčky.
Jinak každá past má dvojí charakteristiku – jednak vypadá jako něco jiného a potom je vždy silnější než stvoření, kterému je určena. Liška potřebuje větší a silnější past než myš.
Ďábel tedy pracuje tím způsobem, aby past vypadala jako něco jiného, především jako něco neškodného a potom je past silnější než my. To je východisko jeho působení.

Dnes bych se chtěl zmínit o jednom způsobu jeho působení, který patří k těm nejčastějším. Můžeme říkat této pasti past postupného přijetí.
Jak tato past funguje, nám může nastínit vyprávění o indiánech. Když připluli Evropané k břehům Ameriky a postupně poznávali život indiánů, tak se od nich také ledacos naučili. Naučili se také od indiánů chytat kachny. Kachna je malá, šikovná a také dost opatrná. Indiáni používali samozřejmě luky a šípy, ale měli ještě jeden velice účinný způsob. Byl to doslova a do písmene lov beze zbraní.
Indiáni si vyhlédli kachny na řece. Kachny si klidně plavaly, baštily hmyz a jinou potravu. Indiáni vzali dýni a z určité vzdálenosti ji poslaly po vodě, aby plavala přímo mezi ně. Když dýně připlula mezi kachny, ty okamžitě vzlétly vzhůru. Pak se dívaly ze vzduchu, a když viděly, že dýně plave dál po řece, a že se nic neděje, tak se vrátily zpět. Indiáni vzali další dýni a opět ji poslali po proudu mezi kachny. Tentokrát už kachny nevzlétly, ale pouze poodlétly o kousek dál a zpátky se vrátily o hodně dřív než v prvním případě. Potom indiáni vzali třetí dýni a udělali totéž. Tentokrát kachny už vůbec nevzlétly, pouze uhnuly na jednu stranu. Když připlula čtvrtá dýně, kachny se už ani nepodívaly. Věděly, že jim dýně nemůže uškodit. Potom to ale přišlo – jeden indián vzal dýni, tu dýni vydlabal a nasadil si ji na hlavu. Potom vstoupil do řeky a plaval ke kachnám. Kachny si už dýně vůbec nevšímaly. Indián připlul mezi kachny, pod vodou jich několik chytil za nožičky a už je měl.
Co chytilo tyto kachny? Postupné přijetí něčeho, co pro ně bylo nebezpečné. To je taktika, kterou ďábel používá velmi často. Člověk se stává závislým v různých oblastech života, protože postupně přijímá něco, co není dobré, co je škodlivé a nebezpečné.

A když jsem už dneska zmínil příklady z říše zvířat, tak jedním bych také skončil. V některých oblastech Německa se lidé ve středověku bavili hroznou hrou. Na hradním nádvoří byl nad planoucím ohněm zavěšen kotel plný medu. Ke kotli byl připuštěn medvěd, který byl vůní medu neodolatelně přitahován. Nahoře v lóžích sedávaly vznešené dámy a všude kolem postávali zvědaví lidé. Všichni pozorovali, jak se ubohý medvěd snaží zoufale líznout si medu a vždy s bolestivou grimasou uskakuje s popáleným čumákem. Tatáž scéna se opakovala mnohokrát, až se nakonec medvěd v bolestech a křečích svalil mrtvý k zemi.

Je to smutný příběh, ale i ten vypráví o nás. Nechováme se někdy tak trochu jako ten medvěd? Proto se můžeme ptát každý sám sebe: nepřitahuje mě v životě něco zakázaného natolik, že mě to pálí až v duši?

Comments are closed.