Přikázání lásky

Přikázání lásky patří k těm nejkrásnějším, ale zároveň k těm nejtěžším přikázáním. V souvislosti s tímto přikázáním bych chtěl dnes připomenout jednoho muže, na kterého se tak trochu zapomnělo, a kterému přitom za tolik vděčíme. Už nevíme, jak vypadal, víme ale, že skutečně žil.

Tou postavou je svatý Pachomius. Pachomius byl egyptský voják. V Thébách se setkal s křesťany a jejich dobrota a laskavost ho získala pro Krista. Po propuštění z armády se někdy kolem roku 315 nechal pokřtít. Svou novou víru bral nesmírně vážně a rozhodl se, že bude dál duchovně růst. Stal se učedníkem starého, moudrého muže, který byl poustevníkem, a který ho učil tvrdému a přísnému odříkání.

Je třeba říci, že rané křesťanství bylo dobou velkého nadšení, ale také dobou velkých extrémů. Ve snaze vyhnout se hříšnému světu se lidé pohybovali o samotě na poušti – modlili se, postili a měli vidění. Mnozí z nich zacházeli hodně daleko – živili se pouze trávou, někteří se neholili a nestříhali, další se odmítali umývat. Snad nejznámější byl Simeon Stylita, prostý poustevník, kterého tolik rušili kolemjdoucí lidé, že si postavil sloup a na něm žil třicet šest let. Krmili ho jeho učedníci, kteří svému učiteli vyzvedávali jídlo do výšky asi dvaceti metrů. Je zajímavé, že pod tento sloup přicházely tisíce lidí, aby si poslechli tohoto muže. Jak to vypadalo pod tímto jeho sloupem, to už ale raději necháme stranou!

Taková byla tedy představa svatosti – osamělost, ticho, odříkání. A v této atmosféře byl vychováván i Pachomius. Tento muž ale přemýšlel a kladl si mnoho otázek. Pachomius se např. ptal: jak se můžeš naučit milovat lidi, když jsi sám a nikdo vedle tebe není? Nebo – jak se chceš cvičit v trpělivosti, když tě v ní nikdo nebude zkoušet? A jak se chceš naučit pokoře o samotě? Abychom to zkrátili, Pachomius přišel na to, že jestliže má růst v trpělivosti, pokoře, lásce a dalších ctnostech, tak k tomu potřebuje druhé lidi!

Pachomius šel dokonce ještě dál. On přišel na to, že naučit se milovat lidi se nemůžeme ani mezi přáteli, pro které jsme se sami rozhodli, ale že Boží lásce se nejlépe naučíme tam, kde si společníky vybírat nemůžeme. Možná právě proto Bůh ustanovil také dvě instituce, do kterých nevstupujeme podle vlastního výběru – a to je rodina a církev. Nemůžeme si vybírat rodiče, ani sourozence. Přesto se od nás čeká, že je budeme milovat. Stejně tak si nemůžeme vybírat, kdo bude v Boží rodině, v církvi, ve farnosti. Každý, kdo věří, je vítán, ať je jakýkoliv.

Na základě těchto úvah opustil Pachomius svoji jeskyni a začal zakládat první kláštery. Svatost už tak nevyrůstala o samotě, ale ve společenství. Pachomius zavedl společný život, kde si nikdo nemohl vybírat. To byl začátek pravého řeholního života. Ve společnosti slabých lidí, často všelijak porušených a složitých, se člověk učil lásce. Ne ve společenství přátel, které si sám vybral, ale ve společenství lidí, které si nemohl zvolit.

A toto je právě to, za co vděčíme svatému Pachomiovi. On přišel na to, jakým způsobem může růst člověk v trpělivosti, pokoře, lásce a dalších ctnostech. Pouze ve společenství lidí složitých, problémových, občas nesouhlasících a občas v opozici. Samota, ticho, to všechno je lákavé, ale není to cesta, jak růst v lásce k lidem, protože tomu se můžeme naučit zase jenom mezi lidmi, a navíc mezi těmi, které jsme si nevybrali!

Comments are closed.