Protivník

Jednou jsme si na okraji lesa všimli stromu – zdá se mi, že to byl dub – který měl na kmeni obrovskou zduřeninu jako následek anomálie růstu. Tento nádor na těle stromu značně hyzdil jeho siluetu. I listoví bylo nahoře chudé, jako by se celý strom vyčerpával tím, že mu nádor odsával i to minimum mízy, nezbytné k jeho růstu. V důsledku tohoto znetvoření měl dub nezvyklý růst a vrchol stromu nesměřoval vzhůru, jak tomu bylo u sousedních vrcholů.
Toto přirovnání pěkně ilustruje, jak mocně může ďábel působit i na lidské stvoření. Lidské stvoření je krásný strom, protože jeho Stvořitel chtěl, aby byl krásný. A proto je určen, aby byl oděn do bohatého a zdravého listoví a aby nesl bohaté plody. Ale nepřítel žárlí na krásu stromu, na to, že lidské stvoření bylo vybráno, aby se stalo zrcadlem odrážejícím Boží krásu. Tato krása, kterou předtím nesl on, vládce temnot, je pro něho nesnesitelná. Nenávidí ji a chce ji pošpinit. A tak se rozhodl, že ve stromě, buď u kořene, nebo výš, vyvolá rakovinu, která postupně všechno zachvátí. Krása uvadá a bledne, harmonie se rozplývá a dialog s nebesy se přerušuje…
Bohužel žijeme v době, kdy se protivníkovi daří lépe než kdy dříve nechat na sebe zapomenout, čímž se mu rozšiřuje prostor k působení. Dokonce i v církevním prostředí se víra v démony vytrácí a všechno je převedeno do roviny čistě psychologické. Ale to, co jsme dnes slyšeli v evangeliu, nejsou žádné báchorky či povídačky. A případy skutečné ďábelské posedlosti jsou zaznamenány i dnes a není jich málo.
Jedním z nich je příběh misionářky, psychicky zcela vyrovnané a charakterově pevné, která byla v r. 1974 vyslána do jedné jihoafrické země, aby působila mezi Pygmeji. Po roce náhle u ní propukly stavy šílenství, provázené potížemi s chováním na veřejnosti. Byly jí předepsané vysoké dávky léků. V důsledku toho příznaky šílenství během několika dnů ustaly. Namísto toho se však dostavil takový stav ochablosti, že jí to znemožnilo jakýkoliv styk s lidmi a co víc, jakýkoliv život v komunitě. Po podrobném pohovoru a na základě svědectví dalších misionářek se dospělo k závěru, že navzdory psychické a fyzické únavě, se výbuchy šílenství naprosto neslučovaly s její povahou. Dále se zjistilo, že nemocná udržovala pochybné styky s venkovským šamanem a co je zvláštní, že její potíže propukly sotva tři týdny po tomto zvláštním kontaktu. Potvrdilo se, že se jedná o klasický případ čarodějnictví, který není v těchto zemích ničím zvláštním.
Proto církev varuje před podobnými styky a kontakty, kterých ďábel nemusí, ale může využít. Nikdy bychom jako křesťané neměli koketovat s těmito tajemnými silami a vydávat se jim. Nemít nic společného s magií, vyvoláváním duchů, okultismem, ale ani s pověrami, kartářstvím, hadačstvím z ruky, věštěním apod. To jsou věci, které skutečně mohou člověku ublížit a vyvolat zmatek v jeho duši. Ba co víc, může jich zcela nenápadně využít ďábel, aby na krásném stromě zasel první zárodek rakoviny.
Nechci pořádat hony na čarodějnice jako ve středověku a za každým rohem vidět ďábla. Zároveň však také nechci, abychom byli tak naivní a dívali se na ďábla jako na bytost pohádkovou, neškodnou a dokonce neexistující. Prostě je tu.
Proto církev od svých počátků vyzývala křesťany k bdělosti a boji s protivníkem. K tomu, aby věřící mohl bojovat s velkým drakem, dávným hadem, a aby jej dokázal přemoci, je vyzbrojen Pánem v církvi. Jeho zbraně jsou světla v pokoře a pravdě. Jsou to víra, svátosti, Písmo, modlitba, půst, přímluvy P. Marie a svatých…
Hlavně však ho musíme přemoci tím, že se zřekneme hříchu a svých špatných náklonností, bez kterých nad námi nepřítel nemá žádnou moc!

Comments are closed.