Terezka a askeze

V dřívějších dobách askeze patřila k samozřejmým projevům duchovního života. Jak se ale často prováděla, s tím už nemůžeme souhlasit. Askeze se provozovala velice přísně. Nosily se žíněné košile, řemínky na rukách i nohách, které se zadíraly do těla, a lidé se domnívali, že čím víc trpí, tím větší radost Bůh má. Tím, že se budou Bohu líbit. Souviselo to s falešnou představou Boha, který si libuje v utrpení člověka, ale Bůh takový není. Nemá radost z toho, že si působím bolest, nemá radost z toho, když někdo trpí nebo je nemocný. Tomuto pojetí podlehla do vstupu do kláštera i sv. Terezička. Taková praxe jako žíněné košile, ostré řemínky, byla tenkrát normální. Terezka si tedy sehnala kříž s velice ostrými hranami, který si pověsila na krk a který se jí zadíral do hrudi. Ale Terezka velmi brzy začala mít pochybnost, jestli se právě toto Bohu líbí a jestli právě toto on po ní chce. Bůh přece takový není, z toho, co dělám, přece nemůže mít žádnou radost! A tak odkládá tento ostrý kříž, ale neodkládá askezi. Co je askeze pro Terezku? Askeze pro ni znamená toto: nevymýšlet si nic nového, ale – to, co dělám, všechny svoje povinnosti, budu dělat, jak nejlépe umím – trpělivě, přesně a dobře. Pro Terezku od klepání koberců, přes loupání brambor až po práci v kuchyni. To je její askeze – všechny svoje povinnosti dělat, jak nejlépe dokážu. To je askeze! Není namířená proti tělu, ani proti člověku, ale otvírá nás životu a překonává sobectví.

Comments are closed.