Jeden proslulý vídeňský kazatel, který žil v 18. století, byl známý tím, že ve svých kázáních nikoho moc nešetřil. Jednou při svém kázání řekl, že by mohl všechny vídeňské panny odvést z města na jediném trakaři. Kazatelova slova vyvolala ve vznešených kruzích takovou vlnu pobouření, že kněz byl požádán, aby svá slova korigoval. Ten slíbil, že se ke svému výroku vrátí v příštím kázání. V neděli tedy vystoupil na kazatelnu a začal: "Dotkla se vás moje slova z minulé neděle. Řekl jsem, že bych mohl odvést všechny vídeňské panny na jediném trakaři. Ale neřekl jsem, kolikrát bych s ním musel jet!"
Pan farář jede autobusem a spolu s ním je tam ještě skupina mladíků, kteří se dobře baví. Jeden z nich řekne: "Tři." A všichni propuknou v obrovský smích. Další potom řekne: "Deset." A zase následuje smích všech mladíků. Další řekne: "Dvacet." Opět burácivý smích. Kněz je zvědavý a tak se ptá kluků, čemu se tak smějí. Jeden z nich mu povídá: "To je, pane faráři, velice jednoduché. My známe velké množství vtipů. A abychom je nemuseli říkat celé, tak jsme si je očíslovali a místo nich vždy řekneme jenom číslo a pak se tomu vtipu smějeme." "A mohl bych si to také vyzkoušet?" ptá se kněz. "Samozřejmě!" "Devět," říká kněz. A kluci nic. "Patnáct," říká kněz další číslo. A kluci jsou naprosto v klidu a nikdo se nesměje. Panu faráři to nedá a tak se ptá: "A kluci, proč se nesmějete?" "Když vy to, pane faráři neumíte tak podat."
Blíží se Velikonoce a jedna farnost v New Yorku potřebuje květinovou výzdobu. Pan farář šel tedy zjistit k nejbližšímu květináři, kolik by to stálo. Když zjistil, že 500 dolarů, zklamán jde do dalšího a zjistí, že výzdoba by stála 300 dolarů. "To už je lepší, ale ještě se podívám k Haroldovi," říká si kněz. Jaké je jeho překvapení, když firma Harold žádá pouze 100 dolarů. Na velikonoční neděli se hrnou lidé do kostela a všude kolem sebe vidí růže, karafiáty, azalky a další krásné květiny. A nad oltářem všichni vidí nápis z kosatců: "Boží Syn vstal z hrobu. Zato Haroldovy ceny se nehýbají!"
V kupé sedí kněz a rabín a tak se dají spolu do řeči. Rabína zajímá, jestli má kněz možnost nějakého kariérního postupu v církvi. "Kdyby to dobře šlo, tak bych se mohl stát biskupem." "A potom?" ptá se rabín. "Potom bych se mohl stát dokonce kardinálem." "A potom?" je nadále zvědavý rabín. "Nakonec bych se mohl stát i papežem," odpovídá trpělivě kněz. "A potom?" je čím dál tím víc zvědavý rabín. "Co potom? To chcete, abych se stal Bohem nebo co?" ztratí kněz trpělivost. "No, jednoho takového jsme u nás měli," podotkne rabín.
Farní hospodyně čte noviny. "Pane faráři, představte si, co tady píšou. Tady se píše, že ženicha ranila mrtvice při svatbě právě ve chvíli, kdy kráčel k oltáři." "Inu, zázraky se stávají a někdo může být zachráněn v poslední chvíli," komentuje článek zkušený kněz.
Sejde se katolický kněz, mohamedánský imám a židovský rabín a povídají si spolu o síle modlitby. Kněz říká: "Představte si, co se mi stalo. Jdu jednou takhle zaopatřovat nemocného, když vtom právě ve chvíli, kdy jdu přes louku, se přižene obrovská vichřice a prudký liják. Klekl jsem a začal se modlit. A věřte nebo ne - všude kolem liják, ale nade mnou svítilo sluníčko." "To nic není, " říká na to mohamedán. "Tobě šlo jenom o zdraví, ale mně přímo o život. Jednou jedu na velbloudovi přes poušť a v tom písečná bouře. Nebylo se kam schovat. Poklekl jsem tedy a modlil se. A v tom všude kolem zuřila písečná bouře, ale nade mnou modrá obloha a sluníčko." "To nic není," vmísí se do debaty rabín. "Jednou jdu takhle v sobotu po městě a vidím na zemi peněženku plnou peněz. Ale uvědomil jsem si, že se v sobotu nesmím peněz dotýkat. Tak jsem poklekl a pomodlil se. A co se nestalo - všude kolem byla sobota, ale nade mnou úterý!"