Roku 1873 opravován též náš chrám Páně, a sice nová střecha nad Presbyteriem a na něm nová věžka plechem obytá, uvnitř též mnohé opravy za cenu 1 000 zl, které se z kostelní pokladnice zaplatily. Pak byla též věž velká plechem obytá a na střeše lodi chrámové mnohé opravy předsevzaty za cenu též asi 1 000 zlatých, které se ale konkurenční cestou zaplatily. Tohoto roku objevila se v okolí opětovně cholera, která místní mnohých obětí vyžádala. Na nové věžce nad Presbyteriem přiletována jest schránka s pamětní listinou a několika penězi právě běžnými. Měl se vlastně rozšířiti chrám Páně, čehož nutná potřeba káže, poněvadž farníků co rok přibývá, přičemž bývá zvláště o větších slavnostech chrám Páně tak naplněný, že se kněz u oltáře ani pohnouti nemůže, poněvadž dítky až ke stupňům oltáře rozestaveny jsou. Většina výboru obecného byla pro toto nutné rozšíření chrámu Páně a já též všemožně se přičiňoval, aby se rozšířil, udával prostředky, kterými by nezámožní farníci ku rozšíření přispívati mohli, ano chtěl jsem i na nejjasnějšího Patrona Arcivévody Albrechta, velkého dobrodince chrámu ve jménu mém i farníků zadati prosbu, aby nám přispěl k rozšíření tomuto, avšak bohužel mé srdečné přání jakož i povážlivých farníků mých ztroskotalo náhledy jedině dvou členů výboru, jehžto jména pro nevelkou chválu zde stujtež, jsou to: Šimon Šmerda a Karel Fiala, kteří svými vyřidilkami celý výbor překřičeli a to tím více an sám zástupce Nejvyššího Patrona proti rozšíření se vyjádřil a snad aji na výboru říci měl, že aji já jsem proti němu, ačkoliv dříve nežli k sezení výborovému šel, se mnou byl a já mu nutnost rozšíření dokázal množením se farníků a nedostatkem kněží.
(z farní kroniky)