Ve Starovičkách jsme se ubytovali na faře. Dříve však, než jsme se uložili ke spánku, bylo nám řečeno, že máme postele uvolnit pro důstojníky. Od té doby jsme spávali u místního hrobníka. Druhého dne přišel zástup dívek z Velkých Němčic s pláčem. Ve Starovicích doufaly, že najdou úkryt. Současně přinesly vzkaz z Velkých Němčic, že na mladého „popa“ je zatykač, aby se rozhodně nevracel. Tak jsme vyčkali celkem asi týden a právě na sv. Marka jsme se vraceli se zástupem němčických žen. Cestou jsme si vykonali prosebnou pobožnost za úrodu a současně jsme děkovali Bohu za záchranu svých životů.
Zatím byl zřízen z velkoněmčické fary lazaret. Pokoje vyprázdněny, sneseny od lidí postele a na nich chudáci zranění. Přišel jsem se podívat do budovy. K raněným mě nepustili, za to jsem byl v letní kuchyni. Vojáci připravovali na sporáku oběd. Dělali karbenátky. Dobře se jim dělaly, vždyť těsně u kamen stál můj klavír a horní deska výborně sloužila jako „Nudelvál.“
I když koluje mnoho anekdot o sovětských lidech, nemohu říci, že bych se setkal s člověkem negramotným. Co mne však překvapilo, byla úcta k P. Marii. Ženy ve vojenském stejnokroji, když přišly do kostela, dělaly před každým obrazem kříž a provázely jej modlitbou „Gospodi pomiluj.“ To jsem však považoval za něco posměšného, nebo zvykového. Dostal jsem se však do rozhovoru s mladým studovaným důstojníkem, který mne požádal, abych mu vysvětlil, kdo to je na kříži a proč byl ukřižován. Od Krista přešli jsme k důkazům Boha. Poslouchal velmi pozorně. Až jsem si myslil, že je o existenci Boha přesvědčen – byl mladý, narodil se rozhodně po bolševické revoluci – překvapil mě neočekávaným závěrem: „V Boga něverju, Bogorodicu ljubju.“ Tedy ani třicet let materialistické výchovy nedovedlo vyrvat lidem lásku k P. Marii. Není to jeden z důkazů pravdivosti Stojanova tvrzení: „Co by to bylo za Slovana, kdyby neměl Matku Boží rád?“