Užasl jsem však, když jsem zpozoroval rozdíl v chování mnohých farníků k nám ke kněžím. Mluvili s námi, jakoby měli jazyk svázaný. A ještě se dotazovali těch, u nichž jsme se ubytovali: „Nemáte strach je u sebe přenechávat?“ Bydlili jsme nejprve nějaký čas u pana Václava Klimuse u hlavní silnice. Ale poněvadž tam byl ve dne v noci strašný hlomoz pro stálé přesuny vojsk, přijal pan děkan pozvání od pana Augustina Neubauera z čísla 170. Varoval jsem ho, abychom „nepřecházeli z domu do domu.“ Skutečně byli bychom to zaplatili životem. Podél domů na protilehlé straně stála přikrčená nákladní auta s kořistí. Němci to vypozorovali a za jedné měsíční noci shodili na ně bomby. Poněvadž okno pokoje, v němž jsme spali, bylo jen několik kroků vzdáleno od stanoviště aut, rozstříkly se střepiny bomby do našeho pokoje a jen zázrakem se stalo, že jsme vyvázli živí. Střepiny byly vraženy v nohách a za hlavou mé postele.

Klid zbraní nastal až 9. května, kdy Německá armáda byla společnou akcí vojsk sovětských, amerických a anglických rozdrcena. Všichni si oddechli. Život začal se pomalu rozprouďovat. A s tím i staré chyby: sobeckost, nevraživost, závist. Obětí těchto neřestí se mezi jinými stala rodina Kitzlerů, bydlících ve mlýně. Hned po osvobození byli jako Němci zajištění (paní Kitzlerová, rozená z rodu von Herzmannski, prohlásila za války na gestapu: „Stydím se, že jsem byla vychována německy.“), pak bylo zosnováno tajné odstřelení, nakonec však byli s malým kufříčkem vyvedeni v doprovodu dvou milicionářů do Rakouska. Paní podlehla útrapám hned na cestě a pohřbena – jen tak – v Mistelbachu.

Lidé začínali rozkopávat svá shořelá stavení a za přispění subvence z fondu národní obnovy začali si vybudovávat krásnější, prostornější a účelnější příbytky. Tak se pomalu začalo zapomínat na hrůzy války.

Jen kostel ještě nebyl zcela uveden do původní krásy. Ihned po válce byly odstraněny jen ty největší rány, ale ke generální opravě se mohlo přikročit teprve v roce 1947 – 48. To už p. děkan Alois Vojanec odešel na odpočinek (r. 1946). Celý kostel z vnější strany se znovu zaomítal brisolitovou omítkou, uvnitř se čistě vymaloval a přikročilo se k pořizování nových zvonů.