I když se říká sv. Antonín z Padovy, nesmíme zapomínat na to, že se nejednalo o Itala, ale o Portugalce. Narodil se někdy kolem roku 1195 poblíž Lisabonu. Když se řekne sv. Antonín, tak si asi vzpomeneme na to, že to je patron ztracených věcí. Navíc byl Antonín velký a slavný kazatel a muž zázraků. O jeho životě bychom mohli mluvit velmi dlouho. Mohli bychom mluvit o Antonínovi, který kázal rybám, mohli bychom mluvit o Antonínovi, který vzkřísil z mrtvých malé děvčátko. Mohli bychom mluvit o Antonínovi, který dostal při návštěvě u jednoho feudála otrávenou polévku, kterou snědl, a nic se mu přitom nestalo. Mohli bychom mluvit o oslíkovi, který se poklonil před eucharistií a tak Antonín vyhrál sázku. Mohli bychom mluvit o boháči, který zemřel a jehož srdce lidé potom našli ve skříni položené mezi zlaťáky, tak jak to Antonín předpověděl…

Nechme ale také promluvit jednoho svědka, který vydal své svědectví po Antonínově smrti. Tento už starý muž napsal: „Byl jsem lupič a patřil jsem k tlupě dalších dvanácti zločinců. Žili jsme v lesích, abychom tam mohli přepadat a olupovat pocestné. Byl to život plný beznaděje. Jednoho dne i k nám dospěla zpráva o svatém Antonínovi. Dověděli jsme se, že nikdo nekázal tak jako on. Lidé ho přirovnávali k proroku Eliášovi. Vyprávěla se o něm spousta pěkných věcí, jedna podivuhodnější než druhá. Celá naše tlupa se rozhodla, že se na toho člověka musíme jít podívat. Jednoho dne jsme se převlékli a shromáždili na místě, kde měl svatý muž kázat. Když jsme naslouchali jeho hlasu, něco se v nás začalo jakoby vařit. Byly to výčitky svědomí kvůli zločinům, jichž jsme se dopustili. Byla to ale také touha začít nový život.

Když kázání skončilo, všichni jsme se vypravili za světcem a vyzpovídali jsme se u něj. Byli jsme naplněni lítostí a překypovali jsme dobrou vůlí. Vyslechl nás jednoho po druhém, uložil nám pokání a usmířil nás s Bohem. Pak nám prorokoval, že když v nastoupené cestě vytrváme, dojdeme spásy. Kdo z nás by ale znovu upadl do stejného hříchu, bude muset vše odpykat. Antonínova slova se také beze zbytku naplnila. Někteří se vrátili k lupičskému řemeslu, a také skončili na popravišti. Ti, kdo vytrvali v dobrém a žili spořádaně, se dočkali požehnané smrti. Jedině já jsem ještě zůstal naživu. Svatý Antonín mi uložil pokání, abych vykonal dvanáctkrát pouť do Říma. Teď tam jdu po dvanácté. Doufám, že světec dodrží, co slíbil, a co nejdříve mne z tohoto slzavého údolí vezme k sobě.“ Tolik svědectví bývalého loupežníka, který se díky svatému Antonínovi obrátil.

Na Antonínova kázání chodilo až 30 000 lidí. Zbožné ženy si s sebou dokonce nosily nůžky a snažily se dostat ke světci, aby si odstřihly alespoň kousek z jeho hábitu, aby měly relikvii. Přicházely ale také zkoušky a útoky Zlého. Nakonec byl Antonín vyčerpaným a unaveným apoštolem. Už neměl sílu. Tehdy se ho ujal jistý hrabě Tiso, který mu na svém panství nabídl poustevnu. Jednoho dne si Antonín povšiml obrovského ořechu a hned ho napadlo, že v koruně tohoto mohutného stromu by mohl žít. Přednesl svoji prosbu panu hraběti a ten souhlasil. Antonín na sklonku svého života pobýval v malé cele, kterou mu připravili v koruně tohoto ořechu. Na místě, kde stál tento ořech, byla později postavena kaple, kde jsou výjevy ze světcova života.

Svatý Antonín zemřel roku 1231. Jedna z jeho posledních slov byla: „Vidím svého Pána.“

Brzy po světově smrti se u jeho hrobu začaly dít zázraky. Mnoho lidí bylo vyslyšeno. Zajímavé je to, že byli vyslyšeni pouze ti, kdo si předtím vykonali upřímnou svatou zpověď. Kdo nebyl u zpovědi a kdo netoužil po změně života, u hrobu žádnou milost neobdržel. To je tedy Antonín – velký kazatel a muž zázraků. I dnes tento světec pomáhá lidem. Kdo chce ale obdržet od světce konkrétní milost, musí chtít zpověď a musí toužit po změně života.

Antonín má svátek 13. června.

 

(Gamboso – Život svatého Antonína)