Myšlenka světla a tmy je prastará. A asi všichni máme zkušenost světla, ale i temnoty. Vypráví se, že jednou jeden mladý mnich požádal o rozhovor svého starého duchovního vůdce. „Otče,“ začal onen mladík, „myslím, že už déle nemohu zůstat v klášteře. Když jsem sem vstupoval, byl jsem nadšený, jenže teď už necítím nic z toho. Dokonce mše svatá, při které jsem vždy cítil Boží blízkost, mi nic neříká. Netěší mě modlitba, ani práce, ani život. Všude kolem mě je tma. Prostě už nemohu dál.“
Starý mnich trpělivě naslouchal a potom ještě dlouho mlčel. Nakonec pokojně řekl: „Podívej se kolem. Kolem našeho kláštera jsou samé hluboké lesy. Když jsem se vstupoval, byly tyto lesy ještě mnohem hlubší a nedostupnější. Na mnoha místech byla opravdová džungle. Dobře si vzpomínám, že mě jednoho dne poslali někoho zaopatřit. Vyrazil jsem odpoledne, když se vracel, tak se už stmívalo. Když jsem došel k lesu, byla tma jako v pytli a já jsem nemohl najít cestu. Už mi zbývalo jenom jediné.“ „Jistě jste se začal modlit,“ vpadl mladý mnich tomu starému horlivě do řeči. „Posadil jsem se,“ odpověděl starý páter, „a nedělal jsem vůbec nic. Prostě jsem počkal, dokud nezačalo svítat. Pak jsem bez problémů našel cestu ke klášteru. A proto ani ty, příteli, nedělej vůbec nic. Posaď se a počkej si, až se rozjasní.“
Tento příběh zní neobyčejně prostě, ale je přitom nesmírně hluboký. Starý mnich ho vyprávěl ze své vlastní zkušenosti s temnotou. Udělal přitom to nejrozumnější a nejlepší, co mohl udělat – počkal, až se rozjasní.
