Brána nebeská

V mariánských litaniích zaznívá mnoho krásných invokací. Jednou z nich, kterou si připomínáme především o Vánocích, je Brána nebes. Maria jako nebeská brána, jejímž prostřednictvím přichází na svět Boží láska.

A protože snad ve všem, co nás tady obklopuje, můžeme spatřovat hlubokou symboliku, alespoň tedy několik slov o bráně – třeba právě o té, kterou vstupujeme do posvátného kostelního prostoru.

K čemu asi je? „Aby se vcházelo a vycházelo“, řekneš. Odpověď přece není těžká. Ale brána chce splnit více než jen střízlivý účel, ona totiž mluví. Když kráčíš jejím rámem, tu cítíš: „ Nyní opouštím venek a vstupuji dovnitř.“ Venku je svět, krásný, plný silného života, ale mezi tím je i mnoho zlého a nízkého. Má do sebe cosi z trhu.

A právě brána stojí uprostřed mezi vnějškem a vnitřkem, mezi trhem a svatyní, mezi tím, co náleží světu a tím, co je zasvěceno Bohu. A když jí člověk prochází, mluví k němu: „Zanech venku, co nenáleží dovnitř: myšlenky, starosti, zvědavost. Všechno, co není posvěceno, zanech venku. Očisti se, vcházíš do svatyně. Odhoď všechno malé, pryč se vším, co je těsné a úzkostlivé. Pryč se vším, co tísní a zkrušuje. Rozšiř hruď. Pozdvihni oči. Duše ať je volná. Je to Boží chrám a podobenství tebe samého, vždyť jsi sám živým chrámem Božím.

„Zdvihněte se, brány, rozevřete se brány, aby vešel Král slávy!“ volá Písmo.

Slyš to volání! Co by ti pomohl dům ze dřeva a kamene, kdybys nebyl sám živým domem Božím? Co by ti pomohlo, kdyby se brány vysoko klenuly, kdyby se otvírala těžká křídla, ale uvnitř v tobě by se neotvírala žádná brána a Král slávy by nemohl vejít?

Comments are closed.