Z myšlenek o eucharistii od P. Tomáše Špidlíka:
Pro Židy i jejich sousedy mělo jídlo posvátný význam. Kočovníci, kteří cestovali pouští, bývali vždy ohrožováni hladem. Nevyhnuli se tomu ani rolníci svázaní s půdou. Období sucha, ale především nájezdy nepřátel braly lidem nezbytné potraviny. Možnost sdílet s druhým vlastní pokrm byla chápána jako znamení Božího požehnání, které nebylo dopřáno všem. Kananejci, původní obyvatelé Palestiny, děkovali za to Matce Zemi. Židé děkovali Pánu. Účast na rituálním stolování patřila proto ke chvílím, v nichž se člověk setkával s Bohem. Kdo přijímá pokrm jako Boží dar, sjednocuje se s Dárcem, rodí se vztah mezi oním, kdo dává, a mezi tím, kdo přijímá. Židé to vyjadřovali nekrvavými oběťmi, v nichž Bohu obětovali první plody země. Když se Bohu obětuje pokrm, člověk tím uznává, že jídlo je Božím darem, že pokrm náležející člověku pochází od Boha.
Ještě zjevněji se tato symbolika ukázala, když se Bohu obětoval chléb. Chléb jíme každý den. Uznáváme-li, že chléb pochází od Boha, říkáme tím: Bez Boha nemůžeme žít. Obdobně je to s vínem, které ve Středomoří je denním nápojem. Tím, že byla eucharistie ustanovena v průběhu hostiny, je také rituálním pokrmem. V této souvislosti bylo přirozené, že Ježíš vybral chléb a víno jako Boží dar pro život, a to přesto, že se mu zde jedná o život věčný. Jiné národy mohly žít, protože se živily chlebem a vínem. Ježíš k tomu přidává něco nového: V chlebu a vínu, které přinášejí věčný život, je On sám. „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit" (Jan 6,35).
Při poslední večeři zahlédneme ještě jiné Ježíšovo gesto: láme chléb a nabízí kalich. Nic se neděje náhodou. Židé uchovávali starobylé zvyklosti kočovníků. Z chleba, jenž se lámal během jídla, si mohli vzít členové rodiny, domácí, přátelé i hosté, kteří dorazili. Lámat chléb znamenalo uzavřít s nimi přátelství.
Rodina se při společném jídle rozšiřovala, vznikaly nové vztahy. Jídlo bylo tím nejvhodnějším okamžikem usmíření a utvrzení přátelství. Jestliže hospodář chtěl někoho mimořádně uctít, vstal od stolu a obsloužil ho. Tak například můžeme číst, že Abrahám vstal a pod dubem začal obsluhovat tři tajemné hosty. Sjednotit se s Kristem znamená sjednotit se se vším, s čím je sjednocen on. Na prvním místě se uskutečňuje jednota s Nejsvětější Trojicí, s nejdůvěrnějším životem Božím, který se stává naším životem. Slovo Boží, jež je jedno s Otcem, ale napodobujeme nedokonale.
Antické íránské národy božství ztotožňovaly s ohněm. Duchovní homilie, které se nám dochovaly pod jménem Makaria, popisují tuto představu následujícím způsobem. Na konci země se vypínají horstva, utvářená ohněm. Na nich a v nich žijí všichni živočichové, proniknutí ohněm. Syrští křesťanští otcové využili této mytologie a přetvořili ji do symbolu. Pravým žhnoucím ohněm je náš Bůh na nebesích. Ježíš, jako Prométheus, nám přinesl tento oheň na zem a podává nám jej v eucharistii. Proto v liturgii syrské východní církve je všudypřítomná tato formule, kterou kněz říká při tom, když rozdává svaté přijímání: „Přijmi žhavý plamen." Makarius přijímání přirovnává k noční velikonoční vigilii, kdy jedna svíce předává světlo dalším svícím, až nakonec celý kostel, ponořený do tmy, se rozsvítí.
