Letos je to již potřetí, co se na přání papeže Františka slaví Světový den seniorů a prarodičů, a to o čtvrté červencové neděli. Senioři a prarodiče mají tedy svátek!
Zdeněk Matějček byl naším významným dětským psychologem. Co se týká prarodičů, rodičů a vnoučat, tak píše o tom, že děti dokážou žít současně ve dvou světech – ve světě prarodičů i rodičů. Co se tím myslí, a jak na to, aby se tyto dva světy prarodičů a rodičů k sobě chovaly přátelsky?
Poměrně často si rodiče stěžují, že babička jejich děti rozmazluje. „Já jim něco zakážu, ale babička jim to dovolí. Na babičce všechno vyškemrají. Zlobím se proto na ni, ale na druhé straně je mi to líto, protože je to moje maminka. Takhle ale nebudu mít u dětí žádnou autoritu.“
Toto je stížnost velice častá. Na obranu babiček můžeme říci, že mají vždycky tak trochu tendenci rozmazlovat vnoučata, a že ve výchově jsou celkově povolnější než rodiče. Toto se ale děje ve všech kulturách světa od pravěku až po dnešek. Je to tedy jakási danost, se kterou se musí počítat. Ale i tato danost má své hranice, protože ve hře je skutečně především rodičovská autorita.
Jedna psychologická poučka říká, že děti přijmou dva světy i s jejich pravidly a naučí se v nich žít – ale s jednou podmínkou, tj. že se jim tyto světy nepřátelsky nemíchají. Tuto věc si moc dobře uvědomujeme např. v situaci rozvodu, kdy světy mohou být pro dítě velice nepřátelské a kdy potom uvedená poučka neplatí. Ale tam, kde se mají všichni rádi, kde rodičům jde o řádnou výchovu dětí a zároveň o hezký vztah k prarodičům, tam se děti v obou světech dobře vyznají. Poznají, že je zde svět rodičů se svým řádem a také svět babičky se svým řádem.
Důležité je, aby rodiče dětem dobře vysvětlili, a dělali to opakovaně, že to, co oni od nich požadují, je někdy bohužel nemilé, ale užitečné a oprávněné, a že babička má na některé věci trochu jiný názor. Dítě je tak vedeno k tomu, aby nechtělo po babičce to, co mu rodiče zakázali. Tak se děti učí sebeovládání a vlastní odpovědnosti. Dětem musí být jasné, že hlavními vychovateli jsou rodiče.
Babička zase musí uznat, že jí to občas ujede, že není dost silná a odolná vůči všem dětským přáním. Zde je potřeba přece jenom upozornit na určitá nebezpečí. Autoritu rodičů bude nepochybně podrážet, když prarodiče nebudou dbát ohled na rodiče vnoučka a budou si chtít jakoby přivlastnit nebo koupit jeho lásku. To je tehdy, když nerozumnost zajde někdy příliš daleko. „Já bych ti to koupila, dovolila, udělala, ale to víš, maminka ti to zakázala. Ale počkej, však my to nějak provedeme!“ Nebo: „Já ti to koupím, ale nikomu to neříkej!“ Nebo: „Řekni, žes to našla.“ Babička tím dává najevo, že ona je ta hodná, kdežto maminka s tatínkem jsou ti zlí a nepřející. Tak to tedy ne! Potom se rodiče musí postavit na obranu svou i na obranu dítěte. To jsou potom dva světy, které se už míchají nepřátelsky.
Ať tedy dokážeme být i v této věci moudří. A nezapomínejme: děti dokážou přijmout dva různé světy, dokážou se v nich také pohybovat. Jenom je potřeba, aby tyto světy nešly proti sobě. Když tyto světy nepůjdou proti sobě, dítě může hezky přijmout a prožívat svět rodičů, ale i svět prarodičů.
