Antický filosof Epikuros napsal: „O smrt se nemusíme starat. Když jsme my, tak není smrt a když je smrt, tak nejsme my.“ Je to výrok, kterým se dnes řídí mnozí lidé. Je to výrok povrchní, nebezpečný a nepravdivý v obou svých částech.
Tento výrok je typický pro současného člověka, byl ale typický i pro pohanský starověk. Smrt to byl pro pohany zmar, zničení a nicota. Byl to prostě konec.
A právě křesťanství vneslo mnoho nových a krásných prvků do pojetí života. Bylo to něco, na co pohanský svět nebyl zdaleka zvyklý. Především to byla myšlenka vzkříšení a zmrtvýchvstání. Proto už ve druhém století po Kristu napsal jeden maloasijský kněz krásnou legendu o svatém Pavlovi. Když byl Pavel předveden před Nerona a ten mu hrozil stětím hlavy, varoval ho apoštol podle této legendy takto: „Vstanu z mrtvých a ukážu se ti na důkaz toho, že jsem nezemřel, ale že žiji v Ježíši Kristu, který přijde soudit celou zemi.“ Jak řekl, tak se také stalo. Po popravě přišel Pavel kolem deváté hodiny, když bylo u císaře mnoho filosofů, předstoupil před všechny a řekl: „Císaři, zde jsem, Pavel, bojovník Boží. Nezemřel jsem, ale žiji v Bohu.“
Tedy víra ve vzkříšení a ve zmrtvýchvstání, to bylo něco nového, co do antiky vneslo křesťanství.
Další novou skutečností bylo předčítání žalmů. Noc před pohřbem se konalo u mrtvého noční bdění, během kterého se neustále zpívaly nebo četly žalmy. Na pohřbu bylo zajímavé také to, že se konal ráno, právě když vycházelo slunce. I v tomto východu slunce křesťané spatřovali krásnou a hlubokou symboliku. Zemřelému vzchází nový den a slunce, které mu už nikdy nepřestane svítit. Na hrobě zemřelého potom kněz odsloužil mši svatou. O pohřeb se starala rodina a celá církevní obec. Pokud zemřel někdo velmi chudý, pohřeb byl zaplacen z církevní pokladny. Mrtvola byla umyta, natřena myrhou a oblečena. Křesťané nikdy své zemřelé nespalovali. Církev kritizovala tmavé oblečení u pozůstalých, aby nebyla dána záminka pohanům, kteří by si mohli říci, že křesťané věří ve vzkříšení a setkání se svým Bohem, a přitom jsou smutní. Východní církev zakazovala používání černé barvy. V latinské, tedy západní církvi se dlouho používala barva černá. Pouze u malých dětí se mohla použít barva bílá. Dnes se používá barva fialová. Je to barva přípravy na největší svátky, jako jsou Velikonoce a Vánoce. Je to barva pokání, ale také naděje.
Kdosi svátek dušiček nazval svátkem „dvojího vidění“. Očima těla vidíme hroby a svíčky, očima víry vidíme vzkříšení. V jednom oku bychom měli mít slzu z rozloučení a druhé by mělo zářit jistotou ze shledání.
O důležitosti tohoto dvojího vidění vypráví jeden krátký příběh. Jeden bohatý pán žil ve svém velkém zámku, kde často pořádal velkolepé oslavy pro své přátele. Jednou se ale mezi hosty dostal nějaký cizí muž. Dostal se až k blízkosti tohoto pána a jasně dával najevo svůj nezájem a o všechno to krásné kolem. „Kdo jsi? A co tu chceš?“ zeptal se ho podrážděně pán. „Jenom cestuji, a tak jsem si chtěl prohlédnout tento hotel.“ „Jsi blázen? Tohle není hotel! To je můj palác!“ odpověděl vztekle pán. „Skutečně?“ divil se muž. „A komu před tebou tato stavba patřila?“ „Přirozeně mému otci,“ odpověděl pán. „A ještě předtím?“ „Mému dědovi.“ „A předtím?“ „Otci mého děda.“ „A kde jsou teď všichni?“ „Odešli.“ „A kdo tu bude žít po tobě?“ „Moje děti.“ „Při všech těch odchodech a příchodech, chceš pořád ještě trvat na tom, že to není hotel?“ zeptal se neznámý muž zámeckého pána.
Ať tedy dnešní svátek je i pro nás svátkem dvojího vidění. Vidíme hroby, ale vidíme i vzkříšení. Vidíme, že tedy na zemi jsme pouze hosty, že tady jsme skutečně jakoby pouze v hotelu, ale také vidíme svůj skutečný domov, kam nás předešli už ti, na které dnes zvláštním způsobem myslíme.
