Je to Pán!

Ježíš je „chuďas“, který dosud chodí inkognito po světě. Tak trochu, jako když se po zmrtvýchvstání zjevoval v různých podobách – Marii jako zahradník, emauzským učedníkům zase jako pocestný, apoštolům na jezeře jako někdo, kdo se vyzná v rybaření, kdo stojí na břehu a čeká, až se jim otevřou oči a zavolají – to je Pán! Kéž bychom ho i my při pohledu na chudáka poznali a zvolali – je to Pán!

Největším hříchem proti těmto chudým je naše lhostejnost. Je to tvrdé srdce a necitelnost. My se snažíme vložit mezi sebe a chudé dvojité sklo. Účinek tohoto skla, které se dnes tolik používá, je ten, že všechno tlumí, otupuje, jakoby obaluje vatou. My vidíme, jak jsou chudí v pohybu, jak volají na televizní obrazovce, na stránkách novin, ale jejich volání k nám doléhá jako z velké dálky. Neproniká nám do srdce, protože se před nimi dobře chráníme.

První, co tedy musíme udělat vzhledem k těmto chudým, je rozbít dvojitá okna, překonat lhostejnost, necitelnost. Nechat se zachvátit zdravým neklidem při pohledu na děsivou bídu ve světě a otevřít oči. Tak začneme vidět něco, co tu bylo už dřív, ale co jsme dosud možná neviděli. Pustit si tento problém do srdce a vnímat tyto chudé a potřebné.

Představ si, říká v jednom svém kázání papežský kazatel P. Raniero Cantalamessa, že jednoho dne uvidíš v televizi obrazy nějakého neštěstí – vykolejení vlaku, automobilové nehody nebo požáru budovy. Najednou zpozoruješ, že mezi obětmi je tvůj blízký příbuzný – matka, bratr, manžel…Jaký výkřik se vydere z tvého hrdla! Jaká změna oproti prvnímu okamžiku. Jak jinak se stavíš k této události. Co se přihodilo? Něco úplně jednoduchého – co jsi prve postřehl pouze očima a mozkem, vnímáš teď srdcem. Nuže toto by se mělo stát, když před našima očima defilují chudí! Jsou to naši bratři nebo nejsou? Nepatříme všichni k jedné rodině? I tady Pán čeká, až se nám otevřou oči a my zvoláme – ano, to je Pán!

Comments are closed.