Jsme hříšníci

„Je to skutečně zlé, mít spoustu chyb,“ řekl Pascal, “ale ještě horší je, když člověk není ochoten své chyby uznat.“
Lidé se dělí na dva typy: nikoliv na hříšníky a „spravedlivé“, jak se mnozí domnívají, ale na dva typy provinilců. Jsou provinilci, kteří své viny přiznávají, a jiní provinilci, kteří své chyby zapírají. Jsou to dvě skupiny, které se setkaly ve scéně evangelia.
Příhoda s ženou hříšnicí se odehrává na chrámovém nádvoří. Zatímco Ježíš vyučuje, skupina farizeů a učitelů zákona přeruší tyto „bohoslužby“ a doprostřed shromáždění přivleče ženu přistiženou při cizoložství. Podle tehdejšího zvyku jí na znamení hanby strhali šaty a přivlekli ji polonahou. Žena v hrůze, bezbranná, veřejně zostuzená, stojí před Ježíšem.
K cizoložství jsou potřeba dva, ale před Ježíšem stojí samotná žena (možná ji přistihli s farizeem). Jan objasňuje, že žalobcům nešlo ani tak o potrestání hříchu, jako spíš o polapení Ježíše. A byla to chytrá past. Podle Mojžíšova zákona mělo být cizoložství potrestáno ukamenováním provinilce, ale římský zákon židům popravy zakazoval. Všechny oči se tedy upírají na Ježíše.
V tomto vypjatém okamžiku Ježíš udělal něco jedinečného – sehnul se a začal psát do prachu. Je to vlastně jediná scéna z evangelia., kde Ježíš píše. A navíc si jako médium vybral písek, protože věděl, že kroky, vítr a déšť slova brzy zahladí. Pozorovatelé nepochybně vidí v tomto dramatu dvě kategorie herců: provinilou ženu a „spravedlivé“ žalobce. Když Ježíš nakonec promluvil, jednu z těchto kategorií totálně zlikvidoval – kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem. Znovu se sehnul a psal. Mezitím se žalobci všichni vytratili.
Tímto brilantním tahem zrušil Ježíš dvě domnělé kategorie, hříšníky a spravedlivé a nahradil je dvěma jinými kategoriemi: hříšníky, kteří své viny vyznávají a hříšníky, kteří své viny zapírají. Žena bezmocně přiznala svoji vinu, farizeové je zase potlačovali. I my máme tendenci zakrývat svůj hřích. Hřích je třeba přiznat, a to je vstupní brána k milosti. Vadu nelze uzdravit, dokud je skrytá ve tmě. Alkoholik velmi dobře ví, že dokud si vinu nepřizná, jeho naděje na uzdravení je nulová.
Vzpomínám si na příběh ženy, která trpěla artrózou. Všude hledala pomoc a prosila o modlitby. V jednom společenství se jí zeptali, jestli nemá v životě nějaké nevyřešené vztahy. A ona si vzpomněla. Starala se o jednu nemocnou ženu, které věrně sloužila. A tato babička měla zvyk, že vždy těsně před obědem volala telefonem: “Prosím vás, nezapomeňte!“ A tak v této starající se ženě narůstal hněv a nenávist vůči pacientce. V 11. 55 věděla, že nemocná zase bude volat. Vyznala tedy okamžitě tuto svoji hořkost a okamžitě byla zdravá.

Comments are closed.