Megavíra

Jeden misionář po létech navštívil misijní stanici, kde před tím působil dlouhá léta, mnoho lidí zde pokřtil a přivedl k víře. Při své návštěvě se potkal s mužem, kterého tenkrát také pokřtil a tak si řekl, že ho vyzkouší, jestli si ještě vůbec něco pamatuje. A jak se tak spolu procházeli v buši, misionář měl plno otázek: „Kolik je osob v Trojici? Kolik je svátostí?“ Ten prostý muž ale nedokázal téměř na nic odpovědět, jeho znalosti byly velice slabé. Misionář se mu snažil pomáhat, ale nebylo to nic platné. Misionář z toho měl velice špatný pocit. On se tenkrát tolik snažil, tolik hodin katechismu to bylo, tolik vyučování a tak nakonec povídá tomu vesničanovi: „Zdá se, že jsi všechno zapomněl a tak mi prosím tě řekni, co víš o náboženství, co víš o víře a o Kristu?“ A ten muž odpověděl: „Otče, sám vidíte, že toho moc nevím. Ale to, co vím, je toto: Dříve jsem měl ve zvyku říkat hrubá a neslušná slova a nyní už je neříkám. Dříve jsem se často vracíval do své chatrče opilý, ale dnes už to nedělám. Předtím jsem někdy dokonce zbil i svoji manželku, ale teď už to nedělám. Dřív jsem býval agresivní, nyní už nejsem. To je to, co vím.“ Tento vesničan toho skutečně moc neuměl, ale jeho víra měla zásadní dopad na celý jeho život. Díky víře se v jeho životě tolik věcí změnilo!

Krotitelé lvů říkají, že se jim velmi dobře pracuje s mladými lvy. Ti si chtějí hrát a jsou naprosto neškodní. Krotitel jim klidně může strčit hlavu do jejich tlamy a ničeho se nemusí bát. Mladý lev je přátelský, hravý a velmi dobře se cvičí. Jakmile ovšem lev dorůstá a stává se dospělým, tak se stává také čím dál tím víc nebezpečným. Začíná se v něm probouzet jeho pravá přirozenost a starý lev „poznává“, k čemu je stvořen. Že je stvořen k tomu, aby lovil a zabíjel. A jednoho krásného dne, kdy se v něm toto vědomí probudí, tak ho může napadnout, že jeho krotitel by se pro něho mohl stát výbornou večeří a tak je schopen i na svého krotitele zaútočit. Proto krotitelé mají strach ze starších lvů, protože velmi dobře vědí, že toto vědomí se v něm může kdykoliv probudit a lev se může stát smrtelně nebezpečným. V cirkusech proto téměř vůbec nevystupují staří lvi, protože to je velké riziko.

Křesťan má být také tímto dospělým lvem. To znamená, že si uvědomuje, k čemu byl stvořen a jaká je jeho skutečná přirozenost. Mladý věřící člověk se často chová jako ten mladý lev – víru nebere zas tak moc vážně. Možná také jako jakousi hru, možná tak trochu sportovně. Ale jak dorůstá do dospělého křesťana, tak už ví, kam jde, jaký je jeho cíl, jaký je smysl jeho života. Vnímá, že víru nemá jen pro sebe, že jeho posláním je hlásání evangelia. Už je tím starým lvem, který si uvědomuje svoji přirozenost, k čemu je stvořen a jaké je jeho skutečné poslání.

Žena z evangelia 20. neděle v mezidobí, ačkoliv není dcerou Izraele, má právě tuto víru, kterou by jí mohl leckterý Izraelita závidět. Je to víra vytrvalá a přitom tak pokorná. Tato žena by se klidně mohla urazit, když je přirovnána k psíkům. Mohla by se otočit na podpatku a odejít, ale ona nic takového nedělá. Nenechá se odradit a znovu předkládá svoji prosbu. Ona velmi dobře ví, že Ježíš je ten, kdo může pomoci. Jsou dvě skupiny lidí, kteří nedokážou přijmout Boží nabídku. Jedni jsou ti, kdo jsou příliš hrdí a pyšní. To jsou ti, co se naštvou a otočí se na podpatku. Druzí jsou ti, kdo mají duchovní komplex méněcennosti – jsem tak zlý a špatný, že si nezasloužím Boží pomoc a lásku, že nemám právo vlastně na nic.

Kananejská žena má velkou víru. Ani se nenaštve, ani nemá jako pohanka duchovní komplex méněcennosti. Řecky velký se řekne mega. Žena má mega víru! V podstatě říká: „Pane, klidně se tvař, jako bys mě odháněl, ale já vím, co si myslíš. Nikam nejdu. Klidně dej najíst nejdříve dětem – tedy synům Izraele. Ale já vím, že nějaký ten drobeček ti zbyde i pro mě. O to se vsadím!“ Tato žena se odmítla vzdát. Pochopila něco, čemu učedníci ještě nerozuměli. Pochopila, že Ježíš přišel pro všechny. Že nepřišel pouze pro Židy, ale i pro pejsky, tedy pro pohany.

Comments are closed.