Na poušti

Evangelium druhé neděle adventní nás zavádí na poušť. Obraz pouště nás bude v adventu častěji provázet, vždyť i Jan Křtitel vyšel z pouště.

Poušť je obrazem zkoušky, místem, kde dochází k polarizaci postojů. Čtyři důvěrní přátelé, studenti, si vymysleli, že pojedou do libyjské pouště. Jejich cílem bylo přejet celou tuto poušť džípem. Tento příběh se odehrál jako v nějakém filmu. Na poušti byli poprvé, brzy začali bloudit a potom se stala nemilá věc: džíp se porouchal a oni nevěděli, co dál. Mohli jen čekat na eventuální pomoc. Ale poušť, jak je známo, nahání hrůzu, je strašná a zvlášť, když neexistují dobré vyhlídky. Za dne nemilosrdné vedro, v noci obrovská zima. K tomu stále ubývá jídla a dochází zásoby vody. Napětí tedy ustavičně rostlo. Zbytek vody bylo třeba rozdělit mezi čtyři lidi. Bylo jí tak málo, že všichni s napětím pozorovali ruce toho, který naléval. A teď se to stalo. Ruka nalévajícího – určitě pod vlivem těch napjatých pohledů – se roztřásla a voda se rozlila do písku. Napětí a nervozita přátel se zvrhla v nekontrolovatelnou agresi: jak jsi to jenom mohl rozlít! Vždyť kvůli tobě zemřeme. A potom se všechno uvolnilo jako lavina. Převládly emoce a těla bojujících přátel se začala válet v písku. Když se konečně vzpamatovali, jeden z nich už nemohl vstát, byl udušen pískem.

To, že se později objevila helikoptéra, která naložila tři živé muže a ostatky čtvrtého, pro ně vlastně nebylo už tak důležité. Důležité bylo, že se mezi nimi stalo něco strašného, už nebyli týmiž lidmi. Na libyjské poušti se stal zločin mezi přáteli, kterým se dříve zdálo, že jsou připraveni jeden za druhého položit život.

Stav pouště odhaluje to, co je v člověku hluboko ukryté. Odkrývá ložiska lidských vášní a zla, které se plně projevují teprve v obtížných situacích. Proto poušť odhaluje člověka, odhaluje pravdu o něm. Na poušti člověk vidí svoji slabost, bídu a zatvrzelost srdce. Člověk stojí tváří v tvář tomu, kým je. Iluze se ztrácejí a odkrývají se ložiska dobra nebo zla.

Poušť ale nejen odkrývá pravdu o nás samých, ale také nás vnitřně proměňuje a polarizuje naše postoje. Donutí nás k volbě. Najednou člověk vidí, čeho je schopen, a tak lépe poznává dvě důležité skutečnosti: skutečnost nekonečného Božího milosrdenství a současně svoji ubohost, hříšnost a bezradnost.

Posledním smyslem uvedení člověka na poušť, je vlažnost člověka, která je pro Boha nepřijatelná, a proto musí dříve nebo později uvést člověka na poušť. Tady už člověk nemůže zůstat vlažný. Musí se stát horkým nebo studeným. Mojžíš se posvětil na poušti, z jiných se zase stali zločinci, vrazi a modloslužebníci. Víra anebo rouhání, ale ne vlažnost. Tak tomu bylo i za biblických časů. Mnozí se Bohu rouhali, ale jiní se posvětili. Dar pouště nedovoluje setrvat v postoji praktického ateismu.

Člověk se na poušti mění, stává se jiným, protože nastává polarizace postojů. Stává se tedy lepším, anebo horším. Může se stát zločincem, ale také světcem. (Podle T. D.)

Comments are closed.