Nepřátelé

Hlavní téma 7. neděle v mezidobí je láska k nepřátelům. To je téma, které není snadné. A právě toto téma krásným způsobem rozpracovali staří mniši, protože i oni se potýkali ve svých klášterech s různými problémy. Občas se tam také vyskytl nějaký problematický bratr a oni si museli také řešit tu otázku lásky k člověku, který mi dělá problémy.

Staří mniši říkají, že Kristus k nám mluví i skrze problematického bratra. Dokonce takového bratra, který nás uráží a zraňuje, staří otcové označují za lékaře, kterého mi poslal sám Kristus:
„Když někdo vzpomíná na bratra, který ho zranil, urazil nebo se mu vysmál, musí na něj vzpomínat jako na lékaře, kterého mu poslal Kristus, a musí ho pokládat za dobrodince. Neboť když se přitom urážíš, pak proto, že tvá duše je nemocná. Skutečně, kdybys nebyl nemocen, netrpěl bys. Musíš proto tomu bratru děkovat, neboť díky němu znáš nyní svou nemoc: musíš se za něj modlit a přijímat to, cos od něj získal, jako lék, který ti poslal Pán. Když se naopak na něj zlobíš, je to, jako bys Kristu říkal: „Nechci tvoje léky, dávám přednost hnisu, který se vytváří v mých ranách.“

Mniši očividně udělali zkušenost, že druhý, který mě uráží, naráží na mou vlastní nemoc. Na urážlivá slova bych tak prudce nereagoval, kdyby mě nezasáhla na nějakém slabém místě. Odhalují bod, v němž jsem se ještě nepřijal. Neboť kdybych své slabé stránky znal a přijímal, pak bych slovo, které mě na ně upomíná, mohl přijmout klidně. Vždy, když mě nějaké slovo druhého rozčílí, musím si přiznat, že ve mně není něco v pořádku. Dorotej z Gazy to říká jasně:
„Stane se, že klidně a pokojně sedíš v cele. Tu přijde některý spolubratr a padne urážlivé slovo. Rozčílíš se a jsi pevně přesvědčen: Kdyby nepřišel, kdyby mě nerozzlobil, zůstal bych této chyby ušetřen. Je to sebeklam! Dotkl se jen tvého slabého místa a ukázal ti, kde musíš napnout síly, pokud vážně usiluješ o ctnost. Domníval ses, že ve své cele sedíš pokojně, ale měl jsi v nitru vášeň. Tvůj bratr pronesl slovo a ukázal ti její úkryt. Pokud vážně hledáš Boží slitování, zlepšuj se, očišťuj se, kráčej vpřed a dojdeš k poznání, že musíš být spolubratrovi ze srdce vděčný, protože ti dopomohl k blahodárné zkušenosti.“

O podobné zkušenosti mluví korespondence mezi jedním kupcem a moudrým mnichem. Kupec se ptá: „Moje služka dala výpověď a přátelé mi radí, abych místo ní přijal děvče z venkova. Co mi radíte? Mám ji najmout nebo ne?“ „Ano,“ odpověděl mnich. Po nějaké době kupec píše znovu: „Otče, dovolte mi ji propustit, je to učiněný ďábel. Co je v domě, neznám nic než vztek, zuřivost a už se neovládám.“ Tu mu mnich odpověděl: „Neposílej ji pryč! Ona je anděl, kterého ti Bůh seslal, abys viděl, kolik hněvu se v tobě skrývalo. To by ti předchozí služka nikdy nemohla ukázat.“

Z těchto textů lze vytěžit dvě pozitivní funkce problematického člověka: Za prvé mi ukazuje, kolik je ve mně netrpělivosti a hněvu a chrání mě tak před iluzí, že jsem už téměř dokonalý. Za druhé mi pomáhá k lepšímu sebepoznání. Protože právě ty chyby, které mě rozčilují u druhých, jsou i ve mně. „Co není v nás, to nás nerozčílí,“ říká moudře spisovatel Hermann Hesse. Stačí tedy pozorovat, nad čím se u druhých rozčilujeme, abychom poznali, jaké jsou naše vlastní chyby. Proto staří mniši nazývali problematického člověka, který nás konfrontuje s našimi chybami, Ježíšovým lékařem, za kterého máme být vděční. Kristus mi tak skrze druhého člověka ukazuje, co ve mně ještě musí být uzdraveno. (podle A. G.)

Comments are closed.