Novéna

Od Kristova nanebevstoupení do svatodušních svátků se církev modlí novénu k Duchu svatému. Napodobuje tak apoštoly, kteří se po Ježíšově nanebevstoupení vrátili do Jeruzaléma a tam se v horní místnosti „svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.“ V modlitbách čekali na naplnění zaslíbení, které jim Ježíš dal před svým vystoupením na nebesa. Ve svatodušní novéně toužebně očekáváme, že Duch svatý sestoupí i na nás, na církev, i na každého osobně, aby v nás ožilo všechno staré, suché a ztvrdlé. Devítidenní modlitba existovala již u Římanů a od 12. století nacházejí novény oblibu v křesťanské zbožnosti. V tom slově novéna, což znamená číslo devět, slyšíme i to, že se má jednat o něco nového. Člověk, který se tedy modlí novénu čili modlitbu trvající devět dní, očekává něco nového, něco zásadního, prostě očekává změnu. Ať už ve svém životě, nebo u někoho jiného, za koho chce novénu obětovat. Kdo se ale nemodlí, už nic nového neočekává. Neočekává žádnou změnu, nic nechce a nic si nepřeje. To podstatné, o co jde při novéně, je ale především osobní proměna.

Comments are closed.