O bdělosti

Letí takhle jednou pilot se svým letadlem a letadlo má najednou poruchu. Pilot vidí, že je zle a v poslední chvíli se mu podaří katapultovat. Těsně nad zemí se ale zamotá se svým padákem do koruny stromu, a protože ztratil orientaci, tak potřeboval zjistit, kde vlastně je, kam se to nakonec dostal a kde se to nachází. A tu vidí, jak pod stromem, na kterém visí, kráčí nějaký muž. A tak pilot volá z toho stromu na kolemjdoucího: „Prosím vás, dobrý muži, povězte mi, kde to vlastně jsem, kde se teď právě nacházím?“ Ten muž se jen tak podívá nahoru a říká: „No, spadl jste do koruny stromu.“ Pilot se podívá dolů na toho muže a říká: „A prosím vás, nejste vy náhodou kněz?“ Muž pod stromem vytřeští na pilota oči a povídá: „No to jsem. Jen mi prosím vás řekněte, jak jste na to přišel? Jak jste poznal, že jsem kněz?“ „To je velice jednoduché, podle čeho jsem to poznal,“ povídá pilot, „protože to, co říkáte, to je stoprocentní pravda, ale jinak je mi to úplně nanic.“

Tak trochu mi toto vyprávění připomíná i současnou situaci. Když lidé slyší, jak promlouvá církev, když lidé slyší kněze, když naslouchají Božímu slovu, tak často říkají – ano, to je pravda, to je stoprocentní pravda – ale to je všechno. A někdy, zvlášť u těch mladších, tam bývá i to – ano, to je pravda, ale jinak je mi to k ničemu. A toto uvažování je typické tehdy, když je řeč o věcech posledních, o bdělosti, o připravenosti…Kdo z mladých by o tom chtěl slyšet? Jak je to i v nás, když někdo zemře, tak si říkáme: on zemřel, ale já jsem stále ještě tady, tak co? Tyto skutečnosti zatím nejsou na pořadu dne a mě se netýkají. Ano, jednou Pán přijde, ale na to zatím mám ještě čas. Je to pravda, ale zatím je mi to k ničemu. Jak někdy dokážeme lehkovážně hazardovat se svou duší a tudíž i s celou svou věčností. Je to pravda, ale mně to je k ničemu!

V roce 1973 získala ocenění jedna černobílá novinová fotografie. Byla ze dne, kdy se vrátili první váleční zajatci z Vietnamu. Válčící strany podepsaly příměří a Severní Vietnam propouštěl americké zajatce. Obrovské dopravní letadlo Hercules C – 140 přistálo na letecké základně na západním pobřeží USA. Šedivý letoun přijel po přistávací dráze k odbavovací plošině a z jeho zadní části se vysunulo schodiště. Potom se objevili první propuštění váleční zajatci. Jeden po druhém sestupovali dolů, přecházeli rozjezdovou dráhu a blížili se ke svým rodinám a přátelům, kteří je čekali za zátarasy.

Pozornost upoutal jeden voják. Měl na sobě dokonale upravenou khaki uniformu a zpod pečlivě nasazené čepice vyhlížela vyzáblá, ale hrdá tvář. Vracel se domů. Nějaké dítě v zástupu se už nemohlo dočkat, až tatínek přejde přes rozjezdovou dráhu. Když voják sestupoval po spuštěném schodišti, prorazila jeho dcerka davem, který se držel za nataženým provazem. Její tvář zářila radostí, vlasy jí vlály ve větru a ona běžela po dráze jako o závod. Otec určitě slyšel, jak ho volá. Už dříve si jí všiml. Bezděčně odhodil vojenský vak, klekl si na kolena a rozpřáhl své ruce, aby mohl své dítě chytit. Když cvakl fotoaparát, měla dívenka nohy nad zemí a ruce vztažené k otci. Cvak. Černobílá momentka, nadčasový snímek, obrázek opětovného shledání otce a dítěte.

Mezi námi a nebeským Otcem tomu jednou také tak. Pán nás zavolá, rozevře svoji náruč a my skočíme. Je ale třeba, abychom na tuto náruč nebeského Otce nikdy nezapomínali. Nevíme kdy a jak se to stane, ale určitě se to někdy stane. Proto už nemůžeme říkat – ano, to je pravda, ale mně to je k ničemu. Boží slovo má pravdu, je pro mě životně důležité a jestli Ježíš mluví o bdělosti a připravenosti, tak zcela jistě ví, proč to říká.

Comments are closed.