O cestě

Známý spisovatel John Eldredge, který píše krásné knihy o mužské i ženské spiritualitě, píše v jedné své knize o tom, jak se on i jeho rodina dostali jednoho léta na Aljašku. Cestou měli dobrého průvodce, protože Aljaška, to už je přece jenom divočina. A jednoho dne je tento průvodce zavedl na jeden ostrov, který je známý tím, že zde žije velká komunita medvědů. A průvodce přivedl tohoto spisovatele s rodinou k jedné obrovské bažině a ukazoval jim v této bažině takový malý chodníček. Byla to cestička široká asi půl metru a v ní byly vidět medvědí stopy. Průvodce vysvětlil svým přátelům toto: „Tato cestička zde je pravděpodobně od té doby, co jsou na tomto ostrově medvědi. Je tedy stará možná dokonce tisíce a tisíce let. Staří medvědi učí chodit po této cestě svoje mláďata a ta až vyrostou, to naučí zase svoje mláďata. Toto je jediná cesta, která vede přes bažinu. Zvolit jinou cestu, to by znamenalo smrt.“ John Eldredge se svou rodinou šli potom po této cestičce a zažívali přitom takový zvláštní posvátný pocit. Šli po cestě, kterou vytvořil někdo dávno před nimi a někdo, kdo byl mnohem silnější a mocnější.

Tento příběh o cestě vyprávím proto, že je to jedno z témat dnešní neděle. Svatý Jan Křtitel nám říká, že máme připravit a vyrovnat cestu Pánu. Citoval tak vlastně proroka Izajáše, který v prvním čtení říká totéž – připravte cesty, vyrovnejte stezky Hospodinu. Samozřejmě, že tato slova Izajáše, ale i Jana Křtitele vycházejí ze skutečného historického rámce. Každé město v Izraeli mělo své přístupové cesty. Čím bylo město větší, tím víc přístupových cest mělo. Nejvíce přístupových cest měl Jeruzalém. A o tyto přístupové cesty se lidé museli starat a to hodně často. Proč? Protože tyto cesty byly brzy po svém vytyčení jednoduše zasypány pískem, a někdy se pod tímto pískem zcela ztratily. Stačila např. jedna menší písečná bouře a cesta byla pryč. Potom lidé museli opustit město, vyjít do pouště a cesty znovu najít a znovu vytyčit. A jakmile měl přijet do města nějaký vzácný člověk, nějaká vzácná návštěva jako třeba panovník, lidé museli okamžitě do práce a cesty opravit. Také víme, že cesty do Jeruzaléma se opravovaly vždycky, když Izraelité putovali na svátky do chrámu. Pokud by cesty nebyly v pořádku, mnozí by se mohli ocitnout i v ohrožení života. Když ale Jan Křtitel mluví o přípravě cesty pro Pána, mluví o něm jako o někom, kdo je větší než všichni ostatní. Aby mohl přijít, je potřeba připravit cesty.

A tady se dostáváme k jádru poselství dnešního Božího slova. Obrazně řečeno můžeme říci toto: každý člověk je jako město. To město je obrazem lidského srdce. A k tomuto městu, tedy srdci člověka vede přístupová cesta, po které chce vejít Bůh. Pokud cesta nebude připravená, on nebude moci vejít. A asi každý z nás má ve svém životě něco, co nějakým způsobem na té cestě zavazí. Může to být naše sobectví, pýcha, závislosti srdce jako třeba drogy nebo alkohol, pokrytectví, závist, lži…prostě zde můžeme vyjmenovat všechno možné, na co si jenom vzpomeneme. Víte – my všichni jsme křehcí a slabí, s tím se dokonce i počítá. Ale jde o jednu věc – aby na této cestě do mého srdce nepřekáželo něco naprosto zásadního, co zabrání Pánu Ježíši přijít.

Je možné, že člověk zhřeší, jsme slabí lidé, to všechno se dá dát do pořádku, od toho je přece svatá zpověď a další svátosti. Ale člověk nesmí změnit směr. Jakmile člověk změní směr, tak je zaděláno na problémy. Vyrovnávat stezky a připravovat cesty znamená tedy být pozornější a vnímavější. Znamená to být slabý a být si vědomý své křehkosti, ale zároveň to znamená nikdy nesejít z cesty. Zůstat na cestě, kterou chodí křesťané už dva tisíce let, a která je osvědčená, a když se na ní něco přihodí, tak potom tuto cestu znovu vytyčit, vyčistit, vyspravit a jít po ní dál. Jenom nesmíme změnit směr.

Comments are closed.