O lásce

Mnoho pohádek vypráví o tom, že láska může vyhojit naše rány. V pohádce „O šesti labutích“ vysvobozuje sestra svou láskou šest bratrů se zakletí. Šest let mlčí a šije pro bratry hvězdné košilky. To je krásný symbol její lásky. Medituje o každém ze svých bratří, vyšívá pro každého z nich košilku, která se k němu hodí, a vždycky se vciťuje do takového obrazu, který odpovídá jednomu každému z nich. Pozitivní projekce její lásky osvobozuje bratry od negativní projekce, kterou do nich promítla čarodějnice. Dívka se mezitím stává královnou, má však být machinacemi čarodějnice upálena na hranici. Tu – právě včas – letí kolem šestice labutí. Královna na ně hodí košilky, které pro ně ušila, a tím je zase pro mění v lidi. Láska jim přináší vykoupení.

Příběh, který tato pohádka vypráví, odpovídá naší běžné zkušenosti. V blízkosti mnohých lidí se necítíme dobře: míváme dojem, že z nich vychází takový chlad, že zmrzneme. Ve společnosti určitých lidí se stáváme zvířetem – dravým vlkem, pichlavým ježkem nebo králíkem prchajícím před hadem. Mnozí z nás odsávají sílu. Jindy máme pocit, že jsme v jejich přítomnosti nečistí: vychází z nich negativní projekce…U jiných se naproti tomu cítíme dobře. Registrujeme teplo u srdce, přicházíme do styku sami se sebou, s naší silou a láskou. Zvíře se v nás opět stává člověkem. Nenávist a žárlivost jsou negat. projekce a působí na nás přímo magicky, přímo nás „začarují.“ Láska prezentuje projekci pozitivní, a proto nás zase probouzí k životu a činí z nás skutečného člověka.

O tom, že lidská láska uzdravuje, by mohla mluvit většina lidí. Ale jak nás má uzdravit zkušenost Boží lásky? Mnozí se domnívají, že ti, kteří v dětství onemocněli nedostatkem lásky, potřebují ke svému uzdravení lidskou lásku. Jde o jakési vyrovnání. Dostali příliš málo toho, co potřebovali a proto onemocněli. Uzdraví se jen tehdy, když tuto lásku nějak dohoní. Ale pro nás existuje jako lék k uzdravení našich ran právě tak zkušenost božské lásky. Něčí lásku si nelze koupit, můžeme na ni jen čekat, až nám bude darována. Tak je tomu i u Boží lásky. Nemůžeme si ji vynutit ani modlitbou, ani postem. Můžeme se jí však otevřít, protože ona tu už je. Obklopuje nás ve všem. Lásku Boží musíme jen vnímat.

Jedna žena vyprávěla, že měla chladnou matku a že si jako dítě hrávala s panenkami na „zdravou rodinu“. Současně hrála roli matky, otce i dětí – do této hry vložila celou svou touhu po něžné, vroucí lásce rodičů. Právě proto, že z matčiny strany zakusila tak málo něhy, vydávala sama ze sebe tolik něžnosti při hraní loutkového divadla. Kvůli chladu, který doma zakusila, přesně věděla, co je to láska. V našich srdcích tedy existuje – nezávisle na naších zkušenostech – jakési tušení lásky.

Jiná žena vyprávěla, že oba její rodiče trpěli chorobnou závislostí. Pro ni existovala jediná cesta, jak zanedbání vydržet – jako dítě chodívala do kostela a sedávala před mariánským oltářem. Tam se cítila doma. Tam pociťovala lásku. Toto dítě mělo zdravý cit pro to, že neexistuje jen láska rodičů, ale i jakási vyšší láska, na kterou se můžeme spolehnout. Zachránila ji Boží láska v tom nejvlastnějším slova smyslu.

(podle A. G.)

Comments are closed.