O malém stéble

 Na jednom kopci bylo jednou stéblo, malé stéblo trávy, které se spokojeně kývalo ve větru. Když dostalo hlad, sáhlo si hlouběji do půdy po molekule a řeklo jí: „Dej pozor, teď tě sním, protože mám hlad…Je mi tě srdečně líto, protože jsi pěkná! Je to ode mne sobecké, ukončit takto tvůj život, abych mohlo dál žít…Čím déle tě pozoruji, tím je moje rozhodnutí slabší…Nemělo bych tě vlastně nechat na svobodě, v zemi, kde je ti tak dobře?“

Na to řekla molekula: „Ničemu nerozumíš! Uvědom si, že nejsem nic jiného než pouhá molekula. Když mě ale vtáhneš do sebe, zbaštíš mě, pak budu žít, stane se ze mě buňka, stanu se tebou! A to právě chci. Chci se také stát stéblem trávy, které tančí ve větru. Nechci už být molekulou zahrabanou v temné zemi. Můžeš to pochopit? Prosím tě, vezmi si mě!“

Malé stéblo trávy tomu rozumělo, nasálo molekulu do sebe a po ní ještě mnoho dalších. Molekula tím skutečně jakožto molekula zašla, ale objevila se v živé buňce v travním stéblu a stala se jeho součástí. Tu vyskočila odkudsi bílá ovečka a cupitala na kopec. Uviděla stéblo trávy a dostala na ně chuť, už už je chtěla vytrhnout ze země. Ale náhle se zastavila, odskočila zpět a řekla si: „To přece nemůžu. Jak by to bylo ode mne sobecké, kdybych připravila o život toto šťastné stéblo trávy tady v pěkné přírodě…“

Ale stéblo se prosebně podívalo na ovečku a řeklo: „Pojď blíž! Vím, že máš na mě chuť, ale že máš také zábrany, abys mě snědla. Mýlíš se! Pomysli na to, že se nedostanu z místa pro své kořeny…Když mě ale sníš, proměním se v maso a krev, budu žít, stanu se tebou a budu moci skotačit, tančit a hrát si. Podívej se přece, jak pevně vězím v zemi…“ A malá ovečka to pochopila, chytla za stéblo a sežrala ho. Tak sice stéblo jako rostlinka zahynulo, ale žilo dál v té ovečce, která vesele skotačila na lukách.

K večeru běžela ovečka zpátky do chléva a tam se potkala se synkem z domu, který ovečku objal a plakal. „Proč pláčeš?“, zeptala se ovečka a chlapec ji ještě pevněji přivinul k sobě a řekl: „Zítra budeme mít slavnost. Tatínek říkal, že tě zabijeme a sníme.“ Malá ovečka se podívala velkýma očima na chlapce a povídá: „A proto pláčeš? Ale ty nic nechápeš! Prosím tě, vezmi mě, zaveď k tatínkovi a zítra budete slavit se mnou, když mě všichni sníte. Podívej se, teď jsem malý čtvernožec z živočišné říše. Když mě ale vezmete a sníte, stanu se něčím, jako vy a stanu se dokonce i tebou, stanu se ČLOVĚKEM.“

Chlapec pochopil. Vzal malou ovečku a donesl ji otci. Druhý den lidé slavili svátek a při něm snědli malou ovečku. Ta byla jako ovečka již mrtvá, ale svou smrtí se proměnila v slavnostní náladu lidí, v radost, lásku a společenství mezi lidmi.

„Přijmi mě do sebe!“ Celé tajemství světa, jako by se vyjadřovalo v těchto scénách. Tajemství smrti a života a neustálá výměna v přírodě. Každá existence nižšího řádu touží po vyšším bytí. Je to cesta vzhůru.

Je to ale člověk, který stojí na konci stvoření? Neexistuje ještě vyšší bytost, které bychom mohli říci: „Vezmi si mě, pojmi mě do sebe!“ Před mnoha staletími existoval někdo, kdo se přesně těmito slovy obrátil k nám, k člověku a řekl: „Vezměte a jezte, toto je mé tělo.“ A tak se člověk stává nesmrtelným. Stává se někým, kdo má v sobě Boží život!

Comments are closed.