Boží slovo 13. neděle v mezidobí nám připomíná, jaké jsou podmínky Ježíšova učedníka. Ježíš je opět velmi radikální: „Kdo miluje otce, matku, děti, víc nežli mne, není mne hoden.“ Co to pro nás znamená? Že Bohu v našem životě má patřit první místo, jinak nebudeme hodní Boha. To je skutečně velký Ježíšův nárok.
Jak to ale poznám, že mám Boha ve svém životě na prvním místě? Pozná se to podle toho, kolem čeho se točí můj život. Co je v jeho středu, co stojí v centru mého života? Stojí v centru mého života Ježíš? Možná, že v centru mého života stojí peníze, práce, studium nebo rodina. Představme si mladého tatínka, který přijde a řekne: „Víte, já nemám čas na modlitbu, nemám čas chodit do kostela, musím se přece starat o svoji rodinu.“ Co je v centru života tohoto tatínka? Je to jeho rodina. Není to Bůh, ale rodina. Jistě, věřím tomu, že i Bůh je pro něho velkou hodnotou, ale bohužel není tou hodnotou největší. Samozřejmě, že když člověk bude mít Boha na prvním místě, tak to neznamená, že bude tím ostatním pohrdat. To neznamená, že se přestane zajímat o obchod, peníze, rodinu. Ale je to tak, že když Ježíš bude v mém životě na prvním místě, tak i to ostatní bude na správném místě. Když ale Ježíš nebude první, tak co se stane? Nebudu uctívat Boha, ale věci. Už nebudu žít pro Boha, ale pro peníze, pro studium nebo pro rodinu. Bude to něco, čemu se budu klanět. A co se stane? Naplní se Ježíšovo slovo: „Kdo má raději otce, matku, děti, není mne hoden.“
Abychom lépe pochopili, co to znamená mít Boha na prvním místě, tak bych použil takový trochu bláznivý příběh:
Jeden člověk je vášnivý filatelista. Má doma obrovskou a velmi cennou sbírku známek. Jednoho dne jde kolem obchodu se známkami a ve výloze uvidí nesmírně vzácný exemplář. Je mu jasné, že takovou známku si v životě nemůže koupit. Tak se smutně dívá na tu známku a teď si toho všimne prodavač. Prodavač vyjde z obchodu a ptá se: „Příteli, chtěl bys mít tu známku?“ „Děláte si legraci, kde bych na to vzal?“ A prodavač povídá: „Podíváme se na to a snad bychom se mohli nějak domluvit. Jste připraven celou vaši sbírku vyměnit za tuto jedinou známku?“ „Ne, to nemohu udělat…ale víte co, tak jo, to beru.“ Jenže prodavač povídá: „No, ale ta známka má ještě mnohem větší cenu než celá vaše sbírka. Jestli tu známku chcete, tak mi k tomu musíte dát ještě váš dům.“ „No dobře, tak vám dám i svůj dům.“ „To ale ještě nestačí, to je tak vzácná známka, že mi k tomu všemu musíte dát ještě všechny svoje vkladní knížky.“ „Kvůli této známce obětuji i všechny své vkladní knížky.“ Ale to mi ještě nestačí, sám víte o jak cennou známku jde. Potřebuji, abyste mi k tomu všemu dal ještě svoji ženu.“ Filatelista na to možná řekne: „No jistě, to je to nejjednodušší.“ Prodavač ale pokračuje dál: „Víte, jestli tu známku chcete doopravdy získat, musíte mi dát úplně všechno.“ Sběratel se zamyslí a povídá: „Dobře, všechno vám dám a konečně už bude známka moje.“ Potom dostane do ruky známku, a to je v té chvíli to jediné, co má. Když už odchází, tak prodavač se na něho ještě obrátí a povídá: „Víte co, já teď nepotřebuji tyto vaše věci, nechte si je. Ale protože je to moje, tak kdykoliv přijdu a požádám vás o některou z těchto věcí, vy mi to dáte.“
Toto je být učedníkem. „Pane, všechno ti dávám – majetek, rodinu, dům.“ A Ježíš říká: „Dobře, všechno ti to vrátím zpátky, ale žij tak, abys věděl, že to, co máš a co jsi, není tvoje. Ale o cokoliv tě požádám, tehdy mi to dej, dobrovolně a beze vzpoury.“ (podle E. V.)
