Ježíš říká v evangeliu 14. neděle v mezidobí mimo jiné: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Proto nás bude zajímat téma pokory.
V prvním třech staletích, když byla doba pronásledování křesťané, křesťané se skrývali v katakombách. Mnozí byli zajati a umučeni. Vše se změnilo rokem 313 po Kristu, kdy nastává doba svobody vyznání. Křesťané už nejsou pronásledováni, ale je zde další nebezpečí – a tím je materialismus. Křesťané se mají dobře, dochází k propojení státní a církevní moci. A v této době – době od 4. – 7. století dochází k tomu, že je zde velká vlna odchodů do pouště. Tisíce a tisíce mužů a žen touží po svatosti a odchází na poušť. Mužům se říkalo abbas, tedy otcové, ženám ammas, tedy matky. Tito muži a ženy obývali především oblasti Egypta, Sýrie a Palestiny. Někteří vytvořili malé komunity, jiní byli poustevníci, jiní byli polopoustevníci – tedy žili sami, ale například jednou za týden se setkali a sdíleli se. Byla to doba velkého nadšení. Někteří z nich vyráběli cihly, jiní káceli stromy, další se živili krejčovstvím, tesařstvím nebo opisovali knihy. Tito lidé rozpracovali také křesťanskou spiritualitu. Nešli na poušť, aby bojovali se svým tělem, ale aby bojovali s vášněmi. Hlavní ctnost byla pro ně pokora, o kterou usilovali, a potom trpělivost. Byli to celibátníci, kteří většinou žili v tichu a samotě. Zde chválili Boha a pracovali.
Říkali jsme si, že hlavní ctností byla pokora. Abbas a ammas říkali, že pokora je způsob, jak se vymanit z ďáblovy moci. Také říkali, že bez pokory nemůžeme být spaseni. Pokora podle nich znamenala poznat pravdu o sobě a nikoho nesoudit. To, co mám, není moje a ve všem jsem závislý na Bohu. Vypráví se, jak jeden mnich měl hloupého učedníka. Ten mu lezl na nervy, a tak onen mnich ho vyhodil jednoho dne z cely. Ten potom seděl celý den venku a čekal. Nakonec navečer ten starý mnich řekne tomu mladému: „Ode dneška budeš mým mistrem ty. Jsi pokorný, dostal ses mnohem dál, než já!“ Ten starý mnich dokázal uznat svoji slabost.
Staří církevní otcové, kteří žili v prvních staletích, nám po sobě zanechali mnoho slov a výroků. Patří k nim i svatý Makarius, který žil ve 4. století v egyptské poušti. Byl to poustevník se širokým srdcem, obdařený velkou moudrostí a velkým milosrdenstvím. Pro všechny, kdo ho přišli požádat o duchovní radu, měl vždy slova naděje a povzbuzení. Jeho duchovní poučení nejsou ani dnes rozhodně zastaralá. Jednou za ním přišel jeden učedník a zeptal se moudrého muže: „Řekni mi jedno – jakým způsobem budu moci být spasen?“ Stařec mu odpověděl: „Jdi ke hrobům a urážej mrtvé. Házej na ně kameny.“ Bratr šel, urážel ony zemřelé a házel kameny. Když se potom vrátil ke starci, ten se ho zeptal: „Neřekli ti nic?“ On mu odpověděl: „Ne, otče.“ A stařec mu řekl: „Vrať se tam zítra a chval je slovy: Jste svatí, jste spravedliví. Jste tak dobří.“ On se potom vrátil ke starci a řekl: „Byl jsem tam a chválil jsem je.“ Stařec se zeptal: „A neřekli ti nic?“ „Ne, nic mi neřekli,“ odpověděl. Řekl mu stařec: „Ty víš, jak jsi je urážel, a neřekli nic, a jak jsi je chválil a také nic neřekli. Tak také ty, jestliže chceš být spasen, jdi a buď jako mrtvý. Jako mrtvý nedbej na pohrdání a nadávky, ale ani na chvály lidí, a tak budeš moci být spasen. Když budeš mrtvý vůči nadávkám, nepochopení, ale i vůči tomu, když tě budou chválit.“
Jednoho dne se svatý Makarius vracel do své cely a naproti němu šel ďábel. Ďábel řekl světci: „Makarie, jakou ty máš sílu! Proti tobě nic nezmohu. A přece dělám to, co děláš ty, a ještě víc toho dělám. Ty se postíš, já nejím vůbec. Ty bdíš, já nespím vůbec. Existuje jedna jediná věc, kterou mě přemáháš.“ Jaká?“ zeptal se světec. Ďábel odpověděl: „Tvá pokora. Pro tvou pokoru nemám nad tebou žádnou moc.“
To je Makariova cesta ke spáse. Být mrtvý vůči tomu, co o něm říkají druzí – ať to jsou slova dobrá či zlá a cesta pokory, pro kterou už ďábel nad ním nemá žádnou moc.
