V těžkých chvílích lidé volají k Bohu. Slibují mu všechno možné i nemožné, jen když vyslyší a pomůže. A někteří, když dostanou svůj dar, o který prosili, tak potom od Boha odcházejí. Brát dary, a přitom si nevšímat Dárce, je velice zvláštní a podivné, ale přitom se to stává: nevděk za dary od Stvořitele.
Psychologové říkají, že vděčnost prospívá i duševnímu zdraví. Lidé, kteří totiž v životě vnímají milost, bývají vděčnější než ti, kteří ji nevnímají vůbec. Vděční lidé také mnohem více přispívají ke štěstí druhých. A je velkou pravdou, že ti vděční bývají mnohem šťastnější než ti nevděční. Oni totiž cítí, že je jim dáváno, a tak mají chuť také dávat.
Dokonce i nepříznivé okolnosti života mohou napomáhat k vděčnosti. Vše je totiž dar. Darem je něco dostat, ale i něco nedostat. Ve světle víry je darem nejen zdraví, ale i jeho nedostatek. Záleží, co s ním člověk udělá. Promarnit se dá obojí – zdraví i nemoc. Darem je i to, že se člověk nedokáže modlit. Důležité je, co s tím udělá. Ze všeho se dá vytěžit, vše je dar, vše je šance. A pouze člověk, který věří, dokáže být vděčný za vše.
Podobně pohlížela na svůj život i sv. Bernadetta. Píše: za bídu, za to, že se nám nedařilo, za prokurátora, za četníky, za výsměch, urážky, za ty, kdo mě obviňovali z podvodu, za pravopis, který jsem nikdy neuměla, za svoji hloupost, za nemoc, pálící jako oheň, za poušť duchovní vyprahlosti…za tebe, když jsi tu byl, i když jsi se vzdálil…děkuji ti Ježíši!
