O víře

Můžeme říci, že jde o to, mít víru jako lev. Co to znamená? Krotitelé lvů říkají, že se jim velmi dobře pracuje s mladými lvy. Ti si chtějí hrát, jsou naprosto neškodní, krotitel jim klidně může strčit hlavu do jejich tlamy a ničeho se nemusí bát. Mladý lev je neškodný, přátelský a velmi dobře se cvičí. Jakmile ale lev dorůstá a stává se dospělým, tak se stává i nebezpečným. Starý lev poznává, kým je a jaká je jeho přirozenost. Starý lev poznává, k čemu byl stvořen. Poznává, že je stvořen k tomu, aby lovil a zabíjel. A jednoho krásného dne, kdy se v něm probudí toto vědomí, tak ho může napadnout, že jeho krotitel by pro něho mohl být vynikající večeří a může na něho dokonce i zaútočit. Proto krotitelé mají strach ze starších lvů, protože velmi dobře vědí, že toto vědomí se v něm může kdykoliv probudit a lev se může stát nebezpečným. V cirkusech proto téměř nevystupují staří lvi, protože to je příliš riskantní.

Křesťan má být také tímto dospělým lvem. Tzn. že si velmi dobře uvědomuje, k čemu byl stvořen a jaká je jeho skutečná přirozenost. Mladý křesťan se často chová jako mladý lev – víru nebere zase tak moc vážně, spíš sportovně. Jak ale dorůstá do dospělého křesťana, ví kam jde, jaký je jeho cíl, ví že víru nemá jenom pro sebe a že se má o ni dělit. Chápe, že jeho posláním je šíření této víry a zvěstování evangelia. Je už tímto starým lvem, který si uvědomuje svoji přirozenost, to k čemu je stvořen a jaké je jeho poslání.

Poslání šířit evangelium znamená být radikální. Šířit víru mám proto, že jsem ji dostal a mám ji dát dál.

Může nám snad trochu pomoci sportovní prostředí. Mnozí jistě máte rádi lehkou atletiku. Mnozí také známe štafetový běh. Dejme tomu, že se běží závod na 4x400m štafet. Závodník na začátku závodu dostane štafetový kolík. Když je závod odstartován, závodník oběhne svůj okruh a na jeho konci ho čeká jeho kolega, kterému on musí kolík předat. Kolík se musí ovšem předat jenom ve velmi krátkém úseku a přitom nesmí spadnout, jinak je to diskvalifikace celé štafety. Kolega, který čeká na přijetí kolíku, se ohlíží a dívá se, až se jeho kamarád s kolíkem ocitne za jeho zády. Pomalu se rozbíhá a přitom chytá kolík. Jde o záležitost několika desetin vteřiny. Vše musí proběhnout rychle a bez problémů. Ten, co dobíhá, musí správně předat, ten co se rozbíhá, musí správně přijmout předávku.

Podobně je tomu i naší vírou – jednou jsme také přijali štafetový kolík víry. Možná to byli naši rodiče nebo prarodiče, kteří nám vtiskli do rukou tento kolík víry. My jsme se rozběhli a zatím stále ještě běžíme. Nevíme, jak dlouhý bude tento náš okruh, nevíme, kolik času nám Bůh dá. Víme ale, že čas utíká velmi rychle a my máme za úkol předat kolík víry někomu dalšímu. Kolík nám nesmí vypadnout z ruky – tzn. že nesmíme sami víru ztratit, jinak je to diskvalifikace ze závodu a nejen to – ten kolík víry musíme předat dál.

Bratři a sestry! Co chceme předat? Co chceme po sobě zanechat? Chceme, aby to byla víra?

Comments are closed.