O závisti

Hospodář říká dělníkovi na vinici v evangeliu 25. neděle v mezidobí: „Závidíš, že jsem dobrý?“ I mezi lidmi se objevuje často závist i žárlivost. Ta je téměř všudypřítomná a týká se každého věku. Žárlíme na někoho nebo na něco, o čem se domníváme, že to vlastníme, ale toto právo vnímáme jako ohrožené. Závidíme něco, co sami nemáme, ale intenzivně si to přejeme mít. Závist tedy vyhledává to, co člověk nemá a chtěl by mít, kdežto žárlivost se soustřeďuje na to, co člověk vlastní a nechtěl by ztratit.

Dokonce i u zvířat můžeme sledovat něco podobného. Za jednou známou přišla na návštěvu její přítelkyně se svým novorozenětem. Položila dítě na židli, kde obvykle lehával kocour – majestátní perská kočka. Kocour přikráčel do pokoje v té chvíli, kdy matka pokládala dítě na židli. Upřeně na dítě hleděl, stáhl uši dozadu a pomalu se blížil k židli, podobně jak to dělal, když viděl ptáka nebo myš. Náhle se začal chvět po celém těle a vyrazil ze sebe zvuk, který naháněl hrůzu. Jen bezprostřední zásah člověka patrně zachránil dítě před vážnou újmou. Normálně byl kocour nesmírně přátelský, dítě mu však zabralo jeho místo. Žárlivost kočky byla zaměřena na jeho teritorium.

V Mexiku by se sotva našel indián, kterého by uštkl chřestýš. Indián totiž ví, kam má šlápnout a nikdy by nevstoupil „svému bratru chřestýšovi do domu“, který jeho obyvatel žárlivě střeží.

C. G. Jung uvádí případ ženy, která před 20 lety spáchala ze žárlivosti vraždu. Otrávila svou nejlepší přítelkyni, protože jí záviděla jejího manžela. Chtěla ho získat pro sebe a provdat se za něj. Domnívala se, že vražda, zůstane-li utajena, jí nebude vadit. Myslela si, že morální výčitky nebudou hrát roli. Žena byla vášnivá jezdkyně a vlastnila několik jezdeckých koní. Jednoho dne zjistila, že koně začínají být pod jejím sedlem nervózní. Dokonce její oblíbený kůň se splašil a shazoval ji. Nakonec se jízdy na koni musela vzdát. Nyní se držela svých psů. Měla obzvlášť jednoho hezkého vlčáka, kterého si velmi oblíbila. Náhoda tomu chtěla, že právě tohoto psa postihla obrna. Míra se naplnila a ona se cítila morálně vyřízená. Někdy se zdá, jako by zvířata ledacos „věděla“.

V jedné povídce se vypráví o tom, jak na jednom stromě sedával kos a havran. Kos krásně zpíval, havran krákal, a kosovi zpěv záviděl. Začal ho pozorovat, zjistil, že kos chodí jindy spát a jindy vstává. Havran to dělal také tak. Ale krákal pořád dál. Pak zjistil, že kos má úplně jiný jídelníček a tak začal zobat to, co kos. Pořád ale krákal. Zeptal se tedy jednoho ptáka, co má dělat, a ten mu poradil, že kousek vedle je škola ptačího zpěvu. Havran se přihlásil a chodil tam dva roky. Naučil se teorii, technikám zpěvu. Dokončil studia, letěl na svůj strom, vypjal hruď – a ozvalo se krákání. Havran záviděl, ale havran nikdy nebude jako kos!

V posledních 60 letech se „závistivý pohled“ zaměřil na Měsíc a hvězdy. Novým cílem člověka je podrobit a ovládnout planety. Jeden z jeho nových nástrojů měl dokonce jméno Challenger = Vyzyvatel. Koho, nebo co vyzýváme?

 

Comments are closed.