On žije!

Jeden muž navštívil známé muzeum voskových figurín madam Tussaudové v Londýně. Prohlídka ho velmi unavila. Uviděl prázdnou židli, která pravděpodobně sloužila jako podstavec nějaké voskové figuríně a sedl si na ni. Protože byl velmi unaven a v místnosti byl těžký vzduch, tak usnul. Najednou procitl a uslyšel hlasy. Okolo něj stála skupina anglických dam, které se dohadovaly. Horlivě hledaly v průvodci tuto osamělou figurínu a kdo to vlastně je. Protože měla moderní oděv, nemohla to být historická postava. Nešlo ani o známou osobnost z uměleckého nebo politického života, protože ji nikdo neznal. Náhle muž zachytil názor jedné z dam: “Toto je určitě práce nějakého amatéra. Jen se podívejte, jak je figurína špatně udělaná. Ostatní vypadají, jako by žily, ale tahle je naprosto nepřirozená. To musel skutečně dělat nějaký učeň!“ To už ovšem muž nemohl vydržet. Pomalu otevřel oči a narovnal se. Dámy, které stály nejblíže, uskočily se zděšeným výkřikem a volaly: “On žije, on žije!“

On žije! To je radostné volání Velikonoc. Ježíš není figurína, ani mumie, ale on je živý. On skutečně žije! I v dnešním evangeliu vidíme ženy. Ty se jako první setkávají s Ježíšem. Muži jim nevěří. Muži chtěli všechno uchopit rozumem, proto nespatří neviditelné. Ženy mají zároveň větší cit pro zrození a smrt. Setrvávají u kříže, zatímco muži prchají. Právě ony jsou svědky nového zrození, nového života, který vstává z hrobu.

Ženy mají odvahu jít do noci ke hrobu, a právě proto smějí prožít vzkříšení. Ženy se méně obávají návštěvy umírajících či cesty na hřbitov – pro ně patří smrt k životu právě tak jako narození. Muži se takovým tématům jako nemoc a smrt raději vyhnou, protože z nich mají strach. Nevědí, co říci umírajícím. Je pro ně těžké být s truchlícími. Ženy ale i přes smrt věří životu. Církev by dnes udělala dobře, kdyby věřila poselství žen, protože právě ony mají dobrý cit pro to, co by v nás mohlo probudit život.

Comments are closed.