Otec Pio

Připomínáme si dnes (23. září) památku velkého Božího muže, světce zázraků, člověka, který uměl číst v lidských srdcích jako v knize, stigmatizovaného svatého – otce Pia z Pietrelciny.

Tak jak to už bývá, velcí svatí měli velké problémy, a to také s církví. Problémy otce Pia začaly poté, co obdržel stigmata. Představenými byl obviňován z toho, že si stigmata sám způsobil. Dnes se ví, že hysterické typy jsou si skutečně schopny navodit stigmata. Otec Pio byl obviňován z hysterie. Když představení zjistili, že jeho mše svatá trvá tři hodiny, tak mu zakázali sloužit mši svatou veřejně. To se už ale za světcem táhly tisíce lidí. Po mši svaté za ním přicházeli a ptali se na své blízké. To už byla válka a mnoho lidí bylo pohřešováno. „Otče, povězte mi, co je s mým synem?“ „Je mi líto, dcero, už se domů nevrátí.“ „Můj muž se plavil na lodi a ta ztroskotala, povězte mi, co je s ním?“ „Neboj, se. Brzy od něho dostaneš zprávu.“ Mu bylo Bohem dáno vidět tyto skutečnosti. To opět vzbudilo nelibost od představených, kteří mu vytýkali, co to ze sebe dělá, vždyť něco takového přece nemůže vědět! Čili tento světec si prožil své. Církev mu prostě zpočátku nevěřila.

Později mu přece jenom bylo dovoleno sloužit mši svatou v kostele. Otec Pio měl mnohem větší návštěvnost než kterýkoliv herec či politik. Lidé zápolili o co nejlepší místa v kostele, protože chtěli vidět živého světce. Otec Pio na tyto věci vůbec nedbal. Zdálo se, že se nachází ve zcela jiném světě. Avšak aniž to věděl, předával lidem mnoho ze své svatosti. Lidé po mši odcházeli jiní, a především s touhou změnit se. Mše svatá se nezměnila, ale změnili se lidé. Toužili hledat změnu ve zpovědnici, kde jim otec Pio četl v srdcích. Když ten člověk neměl odvahu říci své hříchy, tak on je řekl za něho a člověk potom vyslovil slova lítosti. Takovým způsobem zpovídal na smrtelné posteli i svého tatínka. Jeho tatínek měl velký strach ze zpovědi, a tak otec Pio řekl jeho hříchy a tatínek vyslovil slova lítosti.

Otec Pio dokázal být ale také velmi přísný, když to bylo potřeba. Jednou za ním ke zpovědi přišel jeden slovutný profesor, aby mu ukázal dvě silné knihy právě vydaného díla, které napsal a které nazval svým životním dílem. Reakce padre Pia byla hrozná. Nejprve vyjádřil své ohromení: „Tak toto je tvoje životní dílo?“ Vzal do ruky oba svazky a křičel: „Toto je tvoje životní dílo? To znamená, že ty jsi šedesát let žil jenom proto, abys napsal tyto dvě knihy? To byl cíl tvého života?“ Potom už úplně křičel: „Kvůli tomu jsi žil? A kde je tvoje víra?“ Potom zmírnil, jako by si všiml nevědomosti toho člověka a s otcovskou laskavostí se ho zeptal: „Určitě jsi do toho vložil mnoho úsilí, že? Určitě přišlo mnoho bezesných nocí. A co zdraví? No ano, měl jsi infarkt, a to pouze ve jménu tvé ambice. Kdybys udělal totéž, ale pro Boha, vypadalo by to jinak. Vždyť ty sis všechno přivlastnil, jako by to bylo tvoje. Ukončení zpovědi bylo opět ve stylu otce Pia. Znovu zvýšil hlas a řekl: „Pokud jsi přišel jenom s tímhle, pak odejdi.“ Padre Pio byl, jak říkají Italové brusco, tedy ostrý, ale za touto příkrostí se skrývala velká láska ke každému člověku. Byl to člověk, který miloval a láska je mocná. Tato láska způsobila, že byla rozhodujícím momentem i v životě onoho vědce. Začal jinak přemýšlet a jinak se začal dívat i na svět.

To byl otec Pio – brusco, tedy ostrý, ale přitom plný lásky k člověku.

Comments are closed.