Papežovo kázání

Přinášíme český překlad kázání, které papež František pronesl nad rakví zesnulého Benedikta XVI. na Svatopetrském náměstí 5. ledna 2023.

„Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha“ (Lk 23,46). To jsou poslední slova, která Pán pronesl na kříži; jeho poslední povzdech – dalo by se říct -, který mohl potvrdit to, co charakterizovalo celý jeho život: neustálé odevzdávání se do Otcových rukou. Rukou odpuštění a soucitu, rukou uzdravení a milosrdenství, rukou pomazání a požehnání, které ho přiměly, aby se také sám vydal do rukou svých bratrů a sester. Pán, otevřený příběhům, s nimiž se na své cestě setkával, se nechal tepat, opracovávat, Boží vůlí, vzal na svá bedra všechny důsledky a těžkosti evangelia, až k okamžiku, kdy ukázal své ruce zmučené láskou: „Podívej se na mé ruce“, řekl Tomášovi (Jan 20,27), a říká to každému z nás. Zraněné ruce, které se natahují vstříc a nepřestávají se obětovat, abychom poznali lásku, kterou k nám Bůh chová, a uvěřili v ni (srov. 1 Jan 4,16).

„Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha“ to je pozvání a životní program, který tichým hlasem pronáší a jako hrnčíř (srov. Iz 29,16) chce formovat pastýřovo srdce, dokud v něm nepulsují stejné pocity jako ty v Ježíši Kristu (srov. Flp 2,5). Vděčná oddanost službě Pánu a jeho lidu, která pramení z přijetí zcela bezplatného daru: „Patříš mi... patříš jim“, říká Pán, „stojíš pod ochranou mých rukou, pod ochranou mého srdce. Zůstaň v náruči mých rukou a dej mi ty své“. Je to Boží blahosklonnost a jeho blízkost schopná vložit se do křehkých rukou učedníků, aby sytili jeho lid a říkali spolu s ním: Vezměte a jezte, vezměte a pijte, toto je mé tělo, které se za vás obětuje, vydává (srov. Lk 22,19).

Modlitební oddanost, tiše formovaná a tříbená uprostřed křižovatek a rozporů, kterým musí pastýř čelit (srov. 1 Petr 1,6-7), a důvěrné pozvání k pastvě stáda (srov. Jan 21,17). Stejně jako Mistr nese (pastýř) na svých bedrech únavu z přímluv a únavu z pomazání za svůj lid, zvláště tam, kde dobrota musí bojovat a bratři a sestry vidí, že jejich důstojnost je ohrožena (srov. Žid 5,7-9). V tomto přímluvném setkání Pán pokračuje a působí pokoru, která je schopna chápat, přijímat, doufat a spoléhat se nad rámec nedorozumění, která to může vyvolat. Neviditelná a neuchopitelná mírnost, která pramení z toho, že víme, do čích rukou vkládáme důvěru (srov. 2 Tim 1,12). Důvěra modlitby a adorace, schopná ozřejmovat pastýřovo jednání a přizpůsobovat jeho srdce a rozhodnutí Božímu času (srov. Jan 21,18): „Pást znamená milovat a milovat znamená také být připraven trpět. Milovat znamená: dávat ovcím pravé dobro, potravu Boží pravdy, Božího slova, potravu jeho přítomnosti."

Odevzdanost nesená útěchou Ducha, který ho vždy předchází v poslání: ve vášnivé snaze předávat krásu a radost evangelia (srov. apoštolskou exhortaci Gaudete et exsultate, 57), v plodném svědectví těch, kteří stejně jako Maria zůstávají v mnoha ohledech u paty kříže, v onom bolestném, ale pevném pokoji, který neútočí a nenapadá ani nepodmaňuje; a v tvrdošíjné, ale trpělivé naději, že Pán splní svůj slib, jak slíbil našim otcům i potomkům na věky (srov. Lk 1,54-55).

I my, pevně spojeni s posledními slovy Pána a se svědectvím, které poznamenalo jeho život, chceme jako církevní společenství následovat jeho stopy a svěřit našeho bratra do Otcových rukou: kéž tyto milosrdné ruce naleznou jeho lampu zapálenou s olejem evangelia, který za svého života vylil a o kterém svým životem svědčil (srov. Mt 25,6-7).

Svatý Řehoř Veliký v závěru své Pastýřského pravidla vyzýval a povzbuzoval svého přítele, aby mu nabídl toto duchovní doprovázení: „Uprostřed bouří mého života se utěšuji důvěrou, že mě podržíš nad hladinou svými modlitbami, a když mě tíha mých vin srazí a poníží, poskytneš mi pomoc svých zásluh, abys mě pozvedl“. Je to vědomí pastýře, že on sám nedokáže unést to, co by ve skutečnosti nikdy sám ani neunesl, a proto se umí odevzdat modlitbě a péči o lid, který mu byl svěřen. Je to věrný Boží lid, který shromážděn doprovází a svěřuje život toho, který byl jeho pastýřem. Stejně jako ženy z evangelia u hrobu jsme tu i my s vůní vděčnosti a mastí naděje, abychom mu ještě jednou, znovu, prokázali lásku, která se neztrácí; chceme tak činit se stejným pomazáním, moudrostí, jemností a obětavostí, jakou on nás dokázal obdarovávat v průběhu let. Společně chceme říci: „Otče, do tvých rukou odevzdáváme jeho ducha“.

Benedikte, Ženichův věrný příteli, kéž je tvá radost dokonalá, když definitivně a navždy slyšíš jeho hlas!

Překlad Vladimír Málek

www.cirkev.cz

Comments are closed.