Petrův strach

Lidé často říkají: „Nejsem dost dobrý. V práci nedokážu všechno zvládnout, ty nároky jsou skutečně velké. Ani před Bohem nejsem dost zbožný, ani čistý.“ Za těmito řečmi se skrývají vysoká očekávání a potom člověk vidí svoji nedostatečnost a nedokonalost. Jeden řeholník vyprávěl, že má strach předčítat před církevním shromážděním. Přednášet před cizími lidmi nemá problém, ale před spolubratry má vždycky pocit, jako by stál před zkušební komisí. Bojí se, že nenaplní očekávání bratrů. Spoustu lidí tíží podobný strach. Jakmile přijdou do nějaké skupiny, mají pocit, že je ostatní sledují a hodnotí.

Příčina takového druhu strachu má mnohdy kořeny v dětství. Pokud nás dospělí neustále hodnotili, pokud vše, co jsme udělali, někdo okomentoval nebo hodnotil, měli jsme pocit, že jsme neustále u zkoušky. A tak se cítíme neustále posuzováni a známkováni. Potom máme pocit, že nestačíme těmto měřítkům a začne se ozývat jakýsi vnitřní soudce, který říká, že nejsme dost dobří.

O takovém strachu hovoří Lukáš, když vypráví o povolání prvních učedníků. Když Šimon prožije zázračný rybolov, padne Ježíši k nohám a řekne: „Pane, odejdi ode mě, jsem člověk hříšný.“ Bojí se muže, který umožnil tak velký úlovek a cítí svoji nedostatečnost a průměrnost. Cítí se jako hříšník, který není hoden být v blízkosti tohoto svatého muže. V porovnání s Ježíšem se Petr cítí být nedostatečným a méněcenným. Padá na kolena a ponižuje se. Možná, že Petr v dětství zaslechl, že není k ničemu, možná ho ponižovali. Petr dostává strach ze své bezcennosti. Před Pánem se cítí malý a bezvýznamný, nechce s ním mít nic společného. A přesto je Kristem fascinován.

Ježíš uzdravuje tento Petrův strach nejen výzvou – neboj se, ale také tím, že mu dává úkol a poslání. Svěřuje Petrovi úkol. Ježíš nevyžaduje předtím zkoušku, ale věří člověku, který si uvědomuje svoji křehkost a přijímá ho do služby.

To také dobře známe, jak nám pomůže, když nám někdo věří. To nás může osvobodit od strachu, že nedokážeme uspokojit očekávání druhých. Když máme strach, že své úkoly nebudeme moci zvládnout, že se nebudeme hodit do týmu, pak potřebujeme člověka, který nám věří. Důvěra druhých dokáže zahnat náš strach. Když nám druzí věří, začneme si věřit také. Když nám někdo svěří úkol, přestaneme se zabývat sami sebou. Jsme zaměstnáni úkolem a rosteme s ním. Strach ztratí svoji moc, najednou už není důležitý.

To však není automatický ani jednostranný proces. Víra druhých nám nepomůže, když si sami nebudeme věřit. To není snadné, pokud nás už jako děti hodnotili, známkovali nebo dokonce odsuzovali. Potřebujeme odvahu, abychom se od toho odpoutali. Kdy se člověk přestane ptát – je to dost dobré? Co si o tom asi myslí ostatní. Kdy si naopak člověk řekne – tak to přece může být, i když to není dokonalé, to je přece v pořádku.

Od Petra se můžeme naučit, že Ježíš nás povolává takové, jací jsme – v naší průměrnosti, s našimi schopnostmi i slabými stránkami. Bere nás takové, jací jsme. Abychom překonali strach z vlastní nedostatečnosti, můžeme si pokaždé znovu říci: „Jsem požehnaný Bohem a jsem požehnáním pro druhé.“ Když tomu budeme věřit, i náš strach se bude vytrácet.

(podle A. G.)

Comments are closed.