Popel

Byl to již prastarý předkřesťanský zvyk sypat si hlínu a popel na hlavu nebo házet popel do vzduchu. Těžko nemocné ukládali na popel, zklamaní a zarmoucení si lehávali na zem a přikrývali se zemí. Chtěli tím říci, že už se považují za mrtvé, že pro ně nemá život smysl. Ve Skutcích apoštolů (22,23) se dočítáme, že Židé házeli popel do vzduch proti sv. Pavlovi. Naznačovali tím, že ho považují pro svůj národ za mrtvého. Ale ku podivu dávali v jiných zemích popelu i opačný význam: brahmáni mu připisovali sílu očistnou. Ve starém Mexiku proto popelem očišťovali novorozeně, v Indii užívali popele jako léku proti nakažlivým nemocem, v Irsku se sypal popel sv. Jana na pole, aby bylo úrodné. Z takové směsice významů ovšem nezmoudříme.

Původ křesťanského zvyku je potřeba hledat v Bibli. Člověk vyhnaný z ráje po svém hříchu slyšel Boží rozsudek: V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš (Gn 3,17-19). Prach vzniká, když země nemá dost vláhy a vyschne, popel je ze spálené vegetace. Takový nebyl stvořen ráj. Pramen živé vody zajistil zemi tak, že byla kvetoucí zahradou a v ní byl člověk kvetoucí mládím a svěžestí. Prach a popel je tedy důsledek hříchu, zasahuje tedy na prvním místě toho, kdo hřích způsobil. Vyzná-li to člověk, uvědomuje si svou vinu a dělá pokání. Příhodná doba k tomu je pochopitelně začátek postní doby ve středu, která dostala jméno středa popeleční.

Jak jsme už řekli, nějaký podobný obřad se nachází i v jiných náboženstvích staré tradice. I tam si lidé posypávají hlavu popelem a dělají to i důkladněji. Ale přesto je v našem obřadě něco docela nového. Nemá nám to uniknout, protože je to na pohled nenápadné. Popel se totiž napřed světí. Obřad svěcení říká opak toho, značí popel. Znamená vzkříšení, svěcená voda je symbol života. Staré rity byly plačtivé, naříkající nad smutným osudem všeho živého a marností všeho pozemského. Nepopíráme to ani my, je dobře, když si to připomeneme. Ale je to jenom jedna stránka skutečnosti. Bible nám současně ukazuje i druhou část mince. Upřímným pokáním a Božím požehnáním se dá všechno zlo napravit. S tím úmyslem a s tou důvěrou přijímáme na počátku postní doby obřad popelce jako výzvu k napravení všeho zla.

Kdy ten zvyk vznikl? Nejstarší písemnou zprávu najdeme u sv. Řehoře Velikého. Tímto způsobem se přijímali do společenství církve tzv. veřejní hříšníci, kteří byli pro svá velká provinění na čas vyloučeni. Ale na počátku postní doby je užitečné, abychom si připomněli, že před Bohem musíme vyznat svou vinu všichni. V Římě se to dálo takto. Blízko starého Cirkus Maximus, kde se za pohanských dob děly hrubé a krvavé hry, je kostel Vzkříšeni. Tam se shromáždil papež s celou kurií a s hlavou posypanou popelem spolu se zástupem lidí šli pěšky na vyvýšinu k bazilice sv. Sabiny ke společné modlitbě. Ve světě ten obřad brzo napodobili.

V Římě se uchovává v kratší formě dodnes, sv. Otec koná obřad popeleční středy odpoledne právě u sv. Sabiny. U sv. Sabiny zpívá lid při procesí tato slova: Očisti mne, Pane, a budu čistě žít.

(Podle T. Špidlíka)

Comments are closed.