Požehnání

Možná se vám už také někdy stalo, že jste viděli nějaký obraz a ten vám tak utkvěl v paměti, že jste už na něho nezapomněli. Kdysi jsem také viděl jeden takový zvláštní obraz, který namaloval Rembrandt, a který má název „Jákob žehná Josefovým synům.“ Na tomto obraze leží na posteli starý, umírající Jákob, za ním stojí Josef, před ním Josefovi dva malí synové a za nimi jejich matka. Tato matka představuje krásu a bohatství Egypta, ale ani toto všechno nedokázalo Josefa odvrátit od víry otců. Na jedné straně je zde mocný a silný Egypt, na straně druhé nemocný, slepý Jákob. Co může svým blízkým nabídnout tento stařec? Co jim může dát? Vždyť nic nemá. Opravdu ale nic nemá? On má slovo, a to dokonce Boží slovo. On jim může předat Boží požehnání. A toto Boží slovo, toto požehnání z úst umírajícího Jákoba, zaslíbí Izraelitům návrat do své země, i přesto že žijí ve vyhnanství. Z bezzubých úst starce tak zazní Boží požehnání. A pro Josefa v té chvíli nebylo nic tak důležité jako toto požehnání otce, protože Josef a jeho potomci se nestali Egypťany, ale zůstali dětmi Božími. A víte, co se stalo? Asi za čtyři sta let se Izrael vrátil zpátky domů! Právě pro toto požehnání Jákoba. Jakou sílu má Boží požehnání, co všechno dokáže způsobit.

To ale není všechno. Před Jákobem stojí dva Josefovi synové – Manases a Efrajim. Josef chtěl, aby první dostal požehnání starší Manases, proto ho postavil před pravou otcovu ruku. Požehnání z pravé ruky bylo pro prvorozeného. A Efrajima, mladšího, postavil Josef před Jákobovu levou ruku. Ale co se nestane? Josef nevěří vlastním očím. Umírající, slepý Jákob zkříží své žehnající ruce, a tak Jákobova pravice spočívá na hlavě Efrajima a levice na hlavě prvorozeného Manasesa. Je to velice zvláštní a není pochyb o tom, že je to Duch svatý, který vede ruce starého Jákoba. Josef si myslí, že se otec pomátl, a tak se ho pokusí opravit. Rembrandt to ztvárnil tak dramaticky, že se na obraze Josef dokonce pokusil odsunout otcovu ruku. Otec ale řekne jasným a jistým hlasem: „Já vím, já vím, co dělám.“ Je to krásný příběh o tom, že s Božím požehnáním se nedá manipulovat. Je to Bůh, který žehná. Když svěří požehnání našim rukám, je to on, kdo žehná. Komu je milostiv, tomu je milostiv. Nad kým se smiluje, nad tím se smiluje!

Ve Starém zákoně najdeme slovo požehnání asi 400x. V Novém zákoně čteme o tom, jak Ježíš žehnal malým dětem a když odcházel k otci, žehnal apoštolům. I pro naše předky bylo toto slovo nedílnou součástí jejich života. Když dlouho nepršelo a potom přišel déšť, tak mluvili o požehnaném dešti. Když otěhotněla žena, tak se říkalo, že je v požehnaném stavu. Proč? Protože tenkrát ještě lidé vnímali dítě jako projev Božího požehnání. Dnes už tak lidé ale většinou neuvažují. Když člověk umíral, říkalo se, že se rozžehnává se životem. Tehdy také převládal názor, že požehnání rodičů buduje domovy dětí. Jak to, že děti mají problémy? Možná, že jim rodiče odmítli dát své požehnání a možná, že na to úplně zapomněli. A starou moudrost, že bez Božího požehnání, je marné lidské namáhání, nemusíme ani připomínat.

Ale co to konkrétně znamená Boží požehnání? Je to zkrátka a dobře skutečnost, že Bůh chce naše dobro, že je ochoten sklonit se ve své přízni k člověku. Bůh k nám obrací svoji tvář. Boží požehnání si můžeme představit asi tak, jako když přijdou první jarní dny. Doposud panovala zima, všude byl chlad a najednou zasvitlo slunce. Objeví se první jarní teplý vánek, všechno se zazelená a kvete. Jaká obrovská změna se stala s celým stvořením. Tak nějak si můžeme představit Boží požehnání.

A tak tě, Pane, prosíme – pomoz nám uvěřit v tvé požehnání a pro své milosrdenství nepřestávej žehnat nám všem a celému světu. Děkujeme ti za to, že tvoje požehnání má takovou moc, že dokáže změnit a proměnit i to největší prokletí.

Comments are closed.