V evangeliu 30. neděle v mezidobí nám Ježíš připomíná přikázání lásky. Je pravda, že v Ježíšově době, v době starověku, lidem slova o lásce zněla hodně cize. O lásce se moc nemluvilo, protože starověká společnost upřednostňovala jiné hodnoty. U Římanů byl člověk více člověkem, čím víc měl moci. Ta hlavní hodnota pro Římana nebyla tedy láska, ale moc. Pro Řeka to byla zase filosofie. Čím víc toho znáš, tím víc jsi člověkem. Podle Řeka bylo tím hlavním hodně vědět a hodně znát. Prioritou nebyla láska. Pro starého Egypťana byl největší a nejdůležitější hodnotou zase majetek – čím víc toho máš, tím víc budeš znamenat a tím víc budeš člověkem. Vidíme, že různé kultury měly různé priority, ale láska to nebyla. Podobně tomu také bylo o starých Židů. Jednoduše řečeno, mluvit o lásce bylo dost divné. Nejdůležitější byla moc, vědění a bohatství. Ani u Židů Ježíš moc nepochodil. Pro ně bylo logické, že dali přednost Barabášovi před Ježíšem. Jejich prioritou bylo vyhnání Římanů a tady byl Ježíš pro Židy slabým vůdcem. On říkal, že prioritou je láska, že dokonce máme milovat i nepřátele. Ježíš se jim proto vůbec nehodil. Nevadilo jim, že Barabáš je vrah, že je to zločinec, ale oni potřebovali silného vůdce. Nepotřebovali někoho, kdo jim bude mluvit o lásce. Tak to prostě bylo v době starověku, tak to bylo i v Izraeli. Ježíšovy řeči o lásce lidi moc nezajímaly. Ježíš jim byl k ničemu, protože mluvil o lásce k nepřátelům a měl podivné názory.
Od té doby uplynulo 2000 let a moc se toho nezměnilo. Ježíšova řeč o lásce totiž ještě stále není přijímána a naplněna. Mnozí toto slovo o lásce sice přijímají, ale pouze teoreticky, prakticky už ne. A je zvláštní, že i když je tu křesťanství už tak dlouho, lidé řešení problémů nevidí v lásce, ale ve válce. Svět sice mluví o pokoji, ale chce ho přitom zajistit válkou. Poznávacím znamením křesťana je ale láska. Přirozeností křesťana je nemstít se, odpouštět a milovat. I kdyby se mnou lidé zacházeli všelijak, i kdyby mě nikdo neměl rád, já přesto budu milovat, to je postoj křesťana.
Lidem se často stává, že lásku zaměňují za city. Ale láska, to nejsou emoce, to nejsou city. Kdybych měl uvést jednoduchý příklad ze života Ježíše, on toho k farizeům také asi moc necítil. Oni mu dělali všelijaké naschvály, nakonec ho dostali na kříž, ale on je přesto měl rád. Moc toho k nim necítil, ale měl je rád. My nevíme, proč nám jsou někteří lidé sympatičtí a někteří nesympatičtí. Jenom víme, že tomu tak prostě je. Naší snahou ale je milovat sympatické, ale i ty nesympatické. Proč? Protože láska nejsou emoce, v lásce nejde o city. Láska je závazek a rozhodnutí. Otázka tedy není, jestli mě někdo odpuzuje a jiný zase přitahuje. Otázka je, jestli toho člověka miluji, protože to je poznávací znamení křesťana. Je to jako s maminkou, která má zlého syna. Udělal hodně špatných věcí. Dostal se kvůli nim dokonce do vězení. Ale maminka ho stále miluje. Ona nesouhlasí s tím, co udělal, on je ale stále jejím synem, kterého ona miluje. To je také jeden z důvodů, proč ďábel útočí právě na lásku, protože je to charakteristika Boha a Božích dětí. A když budeme plni lásky, on nás nemůže přemoci (podle E. V.).
