Proste…

Hlavní myšlenka textů 17. neděle v mezidobí je prosebná a přímluvná modlitba. V prvním čtení vidíme Abraháma, jak se přimlouvá za Sodomu a Gomoru. Tato města jsou obrazem světa. Abrahám je tedy člověkem, který se přimlouvá za svět, za jeho záchranu a spásu. Jistě – lidé říkají, že svět je zkažený a zlý. Ale svět je tu především ke spáse. Bůh tedy potřebuje přímluvce, ty, kteří budou volat k nebi a k Hospodinu.

Problém je v tom, že my máme jinou zkušenost. Prosili jsme, tolik jsme se přimlouvali, tolik jsme úpěli k Hospodinu a ono nic. Otázka je, proč jsme nebyli vyslyšeni. Možná jsme prosili špatně, možná naše prosba nebyla ve shodě s Boží vůlí, možná jsme nebyli trpěliví a brzy jsme vzdali svůj modlitební zápas, možná jsme se modlili, a přitom jsme si v duchu říkali, že není možné, aby Bůh vyslyšel naše volání a byly to právě naše pochybnosti, které zabránily Boží milosti, aby se projevila, možná ještě nenastal ten pravý čas, možná nás Bůh zkouší…možná…

Boží slovo nám ale říká, že je třeba neustále prosit, tlouct a klepat. V takové modlitbě nás zahanbují především malé děti. Pro ně to není žádný problém. I tam, kde je to pro nás dospělé takřka bez šancí, pro děti to není problém. Protože ony ví, co je to důvěra a naděje. Stalo se to nedávno v jedné věřící rodině. Čtyřletá holčička přišla za rodiči a prosila je, že by si moc přála, že by moc chtěla nové kolo. Rodiče na tom ale nebyli zrovna moc dobře, a tak jí vysvětlili, že kolo dostat nemůže. Malá holčička ale věděla, že Bůh ji přece může pomoci, a tak se začala modlit k Bohu a každý den prosila o nové kolo, a navíc o červené. Oni jí ho sami nemohli koupit, ale nic jí nechtěli rozmlouvat. O několik dní později zazvonil u dveří pošťák, vedle něho stálo zbrusu nové kolo a pošťák vysvětlil, že je to dar od neznámého dárce. Holčička se ani moc nedivila, vždyť přece Pána tolik prosila. V šoku byli ovšem rodiče, protože oni vůbec netušili, od koho to kolo vlastně je. Asi před někým mluvili o tom, za co prosí jejich dítě a neznámý dárce byl na světě. A už vůbec vám nemusím říkat, jakou barvu to kolo mělo – samozřejmě bylo červené. To je modlitba důvěry a odevzdanosti. V duchovním životě se tomu říká odevzdanost do Boží prozřetelnosti.

Za knězem přišel muž a stěžoval si, že přišel o místo. Kněz ho vedl k odevzdání se do Boží prozřetelnosti a k prosebné modlitbě. Po dvou měsících muž konstatoval, že je stále bez práce. Kněz se ho zeptal, jestli udělal to, co mu poradil. Muž odpověděl, že ne. Že je mu hloupé otravovat Boha s takovou záležitostí a že Bůh se přece nemůže starat o jeho práci, že práci si přece musí najít on sám. Kněz muže okamžitě napomenul a vysvětlil mu, že Boha může otravovat úplně se vším a že on se může postarat o naši práci a naopak, že ho naše práce nesmírně zajímá. Muž prosil Boha za odpuštění, odevzdal se do Boží prozřetelnosti, a ještě ten večer potkal svého známého, který mu nabídl dobrou práci. Možná nám to zní jako pohádka, ale takový je náš Bůh. A určitě každý z nás má nějakou podobnou zkušenost. Bůh slyší a vyslyší. Nevíme kdy a nevíme jak – to je už ale Boží věc. Na nás je, abychom tloukli a prosili. Kdy Bůh vyslyší a jakým způsobem to udělá, to už je v jeho kompetenci. Ať se nám tedy daří – s důvěrou se odevzdat znovu do jeho prozřetelnosti!

Comments are closed.