Důležitým aspektem doprovázení umírajících jsou rituály rozloučení. Umírajícímu nemůžeme nějaké rituály předepsat, můžeme je ale nabídnout. Můžeme například nabídnout, že se ho budeme dotýkat, modlit se za něho nebo mu žehnat. Nebo se ho můžeme zeptat, jestli by nechtěl přijmout pomazání nemocných. Pokud by chtěl přijmout tuto svátost, bylo by dobré, kdyby u toho mohla být jeho rodina nebo přátelé, aby se pomazání nemocných stalo vskutku slavností. Při této oslavě je středem pozornosti nemocný a umírající. A ruce na něj nepokládá pouze kněz, ale všichni okolo stojící. Něžně se ho dotýkají a ukazují mu, že není sám. Lidé vyjadřují umírajícímu svou lásku, v přímluvách vyjadřují, co si přejí, a děkují mu za všechno, co jim dal.
Kněz pomaže nemocného. Je to něžné gesto, které zprostředkovává Boží něžnou lásku, ale také sílu Ducha svatého, kterou potřebuje, aby mohl obstát v poslední etapě svého života. Potom může kněz vyzvat přítomné, aby udělali do pomazaných dlaní znamení kříže a řekli mu přitom slova, která se doposud neodvažovali říci.
Doprovázející může také pozvat umírajícího k rituálům, kdy například on sám uchopí do svých rukou anděla nebo kříž, aby cítil, že není sám ve své bezmoci. Umírající se tak může pevně držet anděla nebo kříže.
Je možné zeptat se umírajícího, jestli nechce rodině ještě něco říci, nebo dát něco na rozloučenou. Možná by chtěl předat nějaký testament, který nejen reguluje finanční otázky, ale je zároveň i jakýmsi odkazem živým.
Je dobré, pokud se celá rodina shromáždí u smrtelné postele a modlí se spolu s umírajícím a zpívá písně, které umírající vždy rád zpíval. Často se stává, že i lidé v komatu najednou vysloví slova modlitby nebo se přidají k písním. Ve smrti se člověka dotýká to, co se ho dotýkalo jako dítěte.
Rituály rozloučení mají být slaveny ještě i po smrti. Rodina se modlí za zemřelého, nebo se rozloučí v tichu. Mnozí okamžitě po smrti volají pohřební službu, která odváží zemřelého z domu a tím je často překaženo klidné a dobré rozloučení.
Je dobré, když si rozloučení uspořádá rodina podle svého – rekviem i pohřeb, a vše se domluví s knězem (písně, které zazní apod.).
Rituálem je i pohřební hostina. Lidé jedí a pijí a mluví se o zemřelém. Stejně tak i později vzpomínáme na zemřelého u hrobu, a prokazujeme mu svou lásku, když o hrob pečujeme.
Někdy můžeme o zemřelém snít. Nemůžeme si však tyto sny vynutit. Ale smíme Boha prosit o sny, ve kterých se nám zemřelý zjeví, oblaží nás svým úsměvem, nebo i něco řekne.
Bolestným způsobem rozloučení je, když vyklízíme byt nebo pokoj zemřelého. Vše, co nám ho připomíná, bereme do rukou. A musíme se rozhodnout, co si ponecháme a co rozdáme, nebo vyhodíme. Zde je potřeba odvahy opustit to, co je už staré. Nemůžeme si všechno ponechat.
Vedle rituálů na rozloučenou je třeba i rituálů vzpomínání na zemřelého. Tím může být vzpomínka v den výročí. Může se třeba konat domácí liturgie. Může se číst něco z Bible – například Ježíšova slova na rozloučenou, nebo také dopis zemřelého na rozloučenou. A můžeme Bohu za zemřelého děkovat. A potom může následovat společné jídlo, s vírou a důvěrou, že zemřelý je s námi. (podle A. G.)
