Rozbitá váza

Hlavní myšlenka textů 7. neděle velikonoční, je myšlenka modlitby. Především v modlitbě jde o komunikaci s Bohem. Tato komunikace může být živá, ale může být i mrtvá. To, že se člověk modlí, že chodí do kostela a ke svátostem, to ještě neznamená, že je všechno v pořádku. Záleží na tom, do jaké míry jsou tyto skutečnosti v životě toho člověka životné. Je pro mě mše svatá životná? Svaté přijímání – má pro mě skutečně význam a proměňuje mě? Jsou to pro mě živé anebo mrtvé skutečnosti? Aby to byly živé skutečnosti, je potřeba, aby vycházely z osobního vztahu s Bohem. Jinak to není k životu. Jestliže někdo řekne, že chodí na mši svatou, ke svátostem, ale na modlitbu nemá čas, je otázka, jestli tyto skutečnosti jsou pro toho člověka životné a vůbec, jestli např. svátosti, které nevycházejí z osobní modlitby, mohou v životě tohoto člověka nějakým způsobem fungovat. Pokud v našem životě bude chybět osobní modlitba, tak postupem času dospějeme k bodu, kdy budeme zevnitř vysušeni. Potom i svátosti budou pro nás mrtvé, i když je budeme přijímat.

Kdysi jedna žena vyprávěla takový svůj osobní zážitek a podělila se o své svědectví. Tato žena měla jednou zvláštní vidění. Bylo to vidění krásné vázy, ale rozbité. Nemohla tomuto vidění porozumět. Také viděla, že kusy skla z té vázy byly potřísněny krví. Proto prosila v modlitbě Ježíše, aby jí vysvětlil, co to znamená. A Pán k ní promluvil: „Ta váza, to jsi ty. Velmi krásná váza, protože jsem tě obdaroval mnohými dary. A tato váza byla plná živé vody. To byl tvůj důvěrný vztah s Bohem, tvoje osobní modlitby, tvoje společenství s Bohem. A tato váza byla tak plná, že k tobě začali přicházet lidé, aby si nabírali z této živoucí vody. A ty jsi jim začala dávat tuto vodu. Ale lidí, kteří k tobě přicházelo, bylo čím dál tím víc. Bylo jich tolik, že jsi už neměla čas se modlit. Už jsi neměla čas se mnou komunikovat. A tak se stalo, že tato voda začala vysychat. A pak přišla doba, kdy ve váze už žádná voda nebyla. Ale lidé stále přicházeli a ty jsi jim už neměla co dát. A tak místo živé vody, která tam nyní už scházela, jsi jim začala dávat kusy té vázy. Začala jsi jim dávat kusy sebe, svou inteligenci, svoje rady, svoje nápady, ale už jsi jim nedávala mě. Začala jsi jim dávat kusy skla místo živé vody. Ale žízeň může uspokojit pouze živá voda, zatímco sklo může jenom zranit a přinést krev.“

A tak tato žena pochopila, že tato rozbitá váza měla připomínat její život, a proto se vrátila k modlitbě. Opět dávala živou vodu, tedy Boha, a ne sama sebe.

S námi je tomu také tak. Jestliže v našem životě bude chybět osobní modlitba, vždycky budeme lidem dávat jenom sami sebe, svoje rady a svoje nápady. Jestliže se ale budeme modlit, a tato modlitba bude skutečně živoucí, potom budeme druhým dávat Boha.

Můžeme se proto dnes každý ptát sám sebe: jak vypadá váza mého života? Je plná nebo prázdná? Pokud ve svém životě nekomunikujeme s Bohem, potom tuto živou vodu budeme marně hledat a marně ji budou hledat i druzí. Pokud ovšem s Bohem hovořím a mám na něho každý den čas, potom budu mít co dát i druhým. (Podle E. V.)

Comments are closed.