Setkání s Ježíšem

Někdejší arcibiskup San Francisca John Quinn rád vypráví příběh o tom, jak do jeho diecéze přiletěla Matka Tereza se svými sestrami, tedy Misionářky lásky, aby ve městě otevřely svůj nový dům. Chudák pan arcibiskup si dal velice záležet na tom, aby sestry měly potřebné pohodlí, a podle toho konvent nechal zařídit – nezapomínejme, že příběh se odehrává ve Spojených státech. Klášter pro sestry byl jednoduše řečeno perfektně vybaven. Arcibiskup vzpomíná, jak Matka Tereza prošla klášter, a ihned po příjezdu nařídila odstranit všechno nepotřebné – tedy všechny koberce, všechny telefony kromě jednoho, nechala vyházet všechny postele a místo nich tam zůstaly jenom matrace, a tak dále. Chudák otec arcibiskup byl z toho zaražen, on se tak snažil. Ale Matka Tereza mu vysvětlila: „Otče arcibiskupe, jediné, co potřebujeme, to je svatostánek.“ Taková byla Matka Tereza.

Krásný příběh je zaznamenán v životopise svatého faráře arského. Ten jednou přišel do kostela a viděl tam před svatostánkem bez hnutí sedět jednoho starého muže, který měl pohled neustále upřený na svatostánek. Když se ho farář arský zeptal, co dělá, tak mu starý muž odpověděl: „Nic, dívám se na něho a on se dívá na mne!“ To je adorace – setkání dvou pohledů. A to stačí. I když nebudu nic cítit, i když budu vyprahlý, to nevadí.

Jak říkal Charles de Foucauld: „Stačí mi tvé štěstí, Ježíši!“ Když byl vyprahlý, tak on věděl, že Ježíš má z jeho adorace radost. A to zcela jistě není promarněný čas. Naopak se za tím skrývá svědectví víry. Člověk by si mohl jít klidně dělat své věci, ale on upřednostnil Ježíše.

Svatá Terezka říkávala: „Kdyby lidé věděli, že v kostele je svatostánek, a v tom svatostánku, že je živý Ježíš, v kostelích by byl takový nával, že by musela být zřízena pořádková služba. V kostelích by byly takové davy, že by někdo musel dohlížet na pořádek.“ „Kdyby lidé jenom věděli,“ posteskne si svatá Terezka.

To je eucharistická adorace. Samozřejmě, že eucharistického Ježíše je třeba především přijmout, ale to samo o sobě ještě nestačí. Ono ale nestačí eucharistii jenom přijmout. To je stále ještě málo. Nestačí pouze přijmout Ježíše, ale já se s ním musím v prvé řadě setkat. A to je velký rozdíl. Je rozdíl v tom, jestli přijmu Boží Tělo a tím to skončí, nebo jestli ho přijmu a setkám se v té chvíli se živým Kristem! Možná, že to je jedna z příčin našich problémů – my sice přijímáme Krista, ale už se s ním nesetkáváme! Jestli ovšem svaté přijímání pro mě bude místem setkání s Ježíšem, tak to je potom veliká věc. Potom bude pro mě eucharistie okamžikem uzdravení, naplnění mého hladu i mé žízně, a potom také Boží milost bude moci přetékat dál. To jsou spojené nádoby. Jestliže např. maminka a tatínek chodí ke svátostem, je to pro ně okamžik setkání s Bohem, tak milost, kterou přijali, budou moci předávat dál, a ta bude přetékat na jejich děti. Jestli ale rodiče ke svátostem nechodí, okrádají své děti o to nejdůležitější – o Boží milost, která pramení ze svátostí a stávají se tak pro své děti duchovními zloději. A to je škoda! Nebuďme pro své blízké duchovními zloději, dlužíme jim lásku, a tu v sobě máme především díky eucharistii.

Comments are closed.