Štafeta

Pro dnešní krátkou úvahu nám snad alespoň trochu může pomoci obraz ze sportovního prostředí. Mnozí z nás máme rádi lehkou atletiku a teď si představme, že se právě začal běžet štafetový běh na 4x400m. Takový závod vypadá tak, že závodník dostane na začátku běhu štafetový kolík. Když je běh odstartován, závodník oběhne svůj okruh a na jeho konci ho čeká jeho kolega, který má kolík v pořádku převzít. Má to ovšem jeden malý háček a ten je sice v tom, že kolík se může předat pouze ve velmi krátkém, vymezeném úseku, a přitom pochopitelně nesmí spadnout na zem. Upadnutí kolíku totiž znamená diskvalifikaci celé štafety a konec závodu pro celé družstvo. Kolega, který čeká na přijetí kolíku se ohlíží a dívá se, kdy se jeho kamarád s kolíkem ocitne za jeho zády. Když ho vidí přibíhat, tak se pomaličku rozbíhá, a přitom přebírá kolík. Jde o záležitost několika desetin vteřiny. Všechno musí proběhnout bez problémů a hlavně rychle, protože správná a rychlá předávka kolíku může rozhodnout o vítězi. Ten, kdo dobíhá, musí tedy správně kolík předat a ten, který se rozbíhá, musí správně předávku přijmout.

Můžeme říci, že podobně je tomu i s naší vírou. Jednou jsme také přijali štafetový kolík víry. Samozřejmě, že víra je Boží dar, ale byli to buďto naši rodiče, prarodiče, příbuzní, či přátelé, kteří nám tento dar pomohli zprostředkovat. A tak nám byl vtisknut do rukou tento štafetový kolík a my jsme se rozběhli. Zatím stále ještě běžíme a nevíme, jak dlouhý bude náš okruh, který nám dopřeje dobrý Bůh. Nevíme, kolik času nám ještě bude dáno. Víme ovšem, že čas utíká velmi rychle a že naším úkolem je předat štafetový kolík víry někomu dalšímu. To je náš úkol a naše poslání. Někomu říct o Ježíši a šířit tak dál radostnou zprávu. Kolík nám přitom nesmí vypadnout z ruky, tzn. že sami nesmíme víru ztratit, jinak to je diskvalifikace ze závodu. Klíčovou otázkou se tak pro nás stává: Co chceme předat? Co po sobě vlastně chceme zanechat? Chceme, aby to byla také víra?

O slavnosti svatého knížete Václava si připomínáme mladého muže, který měl živou víru. Druzí se mu smáli, že žije jako mnich a nerozuměli mu. Ledacos si Václav musel vyslechnout od těch, kterým víra v Boha byla cizí. Václav ale dokázal unést i toto napětí. Štafetový kolík víry přijal od své babičky Ludmily a můžeme si jistě představit, že se ho snažil předávat i dál. A vlastně je možné podotknout, že to tak dělá už víc než tisíc let.

Comments are closed.