Starší syn

Dnes nás bude zajímat ten starší syn. Zůstává stát venku. Je stínem, který padá na celou slavnost. Ale copak tento syn není vzorným příkladem plnění povinností? Vzorem ctností? Není to otcův nejbližší spolupracovník, stále připravený ker službě?

Proč nám mladší syn připadá tak sympatický, hodný soucitu, zatímco starší je nám tak nesympatický?

Starší se bojí, že bude opomenut. Mladší se po všem tom hýření objeví zdravý jako ryba, aby byl za své „kousky“ veřejně pochválen a odměněn. Nic horšího mu otec už nemohl provést. Obešli ho a přeskočili. Ne, určitě nepůjde dovnitř, nebude tomuto „cizinci“ blahopřát.

Klíč k porozumění je nepřiznaná žárlivost na bratra. Starší opovrhuje mladším, protože mladší je hříšník. Ale nemohlo by to být tak, že mu závidí právě tyto hříchy, a přirozeně i otcovo odpuštění? Mladší syn si s lehkostí za bílého dne dovolil to, na co se starší neodvážil v noci ani pomyslet. Tento starší syn věčně přichází zkrátka. Nikdy nedostane dost, protože nemůže nikdy dostat dost. Je tu jen proto, aby dělal tu špinavou práci. Přichází z pole a slavit se začíná bez něj. Bílý šat, drahé prsteny a střevíce jsou pro někoho jiného. Jsou vyhrazeny pro mladšího. Jak jinak!

Jako se mladší syn stal obětí své žádostivosti, tak se starší stal obětí nářků na něj. Otec to ví, a proto vychází naproti staršímu stejně jako mladšímu. Opouští dům a hostinu, aby pozval syna do domu a na slavnost. Miluje staršího stejně jako mladšího. Nenechá se vyprovokovat protestem staršího, nic nevysvětluje, prokazuje milosrdenství, které je bez konce.

Syn ale není schopen unést tolik dobroty. Protože nemá rád sám sebe, neumí se lásce otevřít. Spoléhá na svůj výkon, to je pro něho jediná hodnota. Nakonec přichází výčitka depresivního člověka a následuje slovní ponižování mladšího bratra. Jako Kain zabil mladšího bratra, aby se dostal na jeho místo v otcově přízni, chce se starší dostat na místo mladšího, aby jej otec miloval a odměňoval. Jeho agrese se den ze dne stává tvrdší a ničivější.

Jak reaguje otec na tuto kamennou sochu, která stojí venku? Oslovuje ho „moje dítě“. Řecké slovo teknon je plné něhy. Pokračuje – máme proč se veselit… Těmito slovy podobenství u Lukáše končí. Co se stane dál? Zůstane venku nebo se jeho srdce obměkčí?

Každý z nás se denně rozhodujeme, jestli odložíme srdce kamenné a přijmeme srdce z masa, abychom mohli vejít na hostinu, nebo dál zůstaneme v temnotě. Ale je třeba vědět, že Bohu vždy způsobujeme bolest, když odmítáme jeho pozvání, kdy je vydán našemu ano nebo ne.

(podle M. Marsche)

Comments are closed.