Štědrost

Čím víc toho člověk má, tím víc toho chce, a čím víc toho má, tím méně se dokáže rozdělit. Je to zvláštní vlastnost nenasytnosti. Proto jsou bohatí stále nespokojení. Domy, auta, jsou stále lepší a novější a my jsme si na to zvykli. A přitom to člověka stále méně uspokojuje. Za to, co udělal boháč v dnešním evangeliu, by ani dnes nikoho nezavřeli. Neprovinil se proti zákonu, vlastně nic zlého neudělal – jenom si nevšiml chudáka!

U chudáků je tomu překvapivě právě naopak. Ti se dokážou rozdělit i o to málo, co mají. Vyprávěl jeden kněz, jak navštívil Guatemalu. To je chudá země. A když on přišel do jedné vesnice, už slyšel kvičení zabíjeného prasátka. Chudí lidé toto prasátko schovávali pro kněze. Bylo jejich poslední. „Otče, pojďte, to je naše poslední prase, ale musíme přece oslavit vaši návštěvu.“ Chudí lidé dokážou být velice velkomyslní. Kněz si potom hodiny sedí v domě, zatímco venku rodina zpracovává vepříka.

Z prasete toho ale hodně zbude. Co s tím? My bychom si jednoduše poradili – máme přece mrazáky a ledničky. Chudí vesničané ale nic takového nemají. A tak udělají jednu věc – jdou od dveří ke dveřím a dělí se se svými sousedy. Tak vytváří společenství a zároveň jsou na sobě závislí. Technika má své výhody a nevýhody. V tomto případě je pro vesničany nepřítomnost mrazáků a ledniček výhodou. Nemají pokušení zajišťovat se do budoucna a spoléhají na společenství, ve kterém žijí. My to možná považujeme za nezodpovědné, nicméně oni jsou takto blíž Bohu, společenství i Božímu království!

Dnešní evangelium nás tedy vybízí, abychom se i my dokázali rozdělit, abychom i my dokázali být štědří. Bůh je k nám tak štědrý! Jsme i my štědří ke druhým? Boží požehnání si přece nemůžeme nechat pro sebe. Jestliže člověk totiž není štědrý, odnímá sám sobě Boží požehnání.

Jeden farmář prodal všechnu svoji úrodu a z této úrody si ponechal pouze několik brambor s klíčky. Tyto brambory dal do krabice a řekl své ženě, aby na krabici vůbec nesahala, protože na této krabici záleží život celé jejich rodiny.

Toho roku ale přišla krutá zima a do domu farmáře začali chodit chudáci s prosbou o pomoc. Když jednou zase přišli, žena jim už neměla co dát a tak nakonec sáhla po krabici, kde bylo několik posledních brambor a těm chudákům je rozdala. Měla velký strach z toho, až se to manžel doví. Na jaře si šel farmář pro krabici, nazvedl víko – a krabice byla až po okraj naplněna krásnými bramborami s klíčky.

Poučení tohoto příběhu je toto: budeme-li štědří k chudým, bude Bůh štědrý i k nám a to včetně zázraků.

Comments are closed.